Za sto let možná děti našich dětí
svým dětem budou teskně vyprávěti
o šedém ránu
čtrnáctého září,
navěky označeném v kalendáři.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.

Až ze všech nás budou jenom stíny
či prach, jejž čas bude klást na hodiny
života příštích, v ranním šeru
chvíle se ozve bez úderu.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.

Tu chvíli před půl čtvrtou ranní,
ten okamžik a konec umírání,
když smrt se dotkla vrásek čela
a ranní mlhou odcházela.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.

Evropo, Evropo, až zvony rozhoupají,
měla bys první být mezi těmi, kdož lkají,
Evropo hrozná nad meči a děly,
ve světle svící, jež se rozhořely.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.

Jaroslav Seifert (1937)

V Masarykově poměru k náboženství vidíme něco podobného, co napsal Gorkij o Tolstém: dva medvědi v jednom doupěti. Jeden medvěd – rozum, druhý – víra. Nikdy ani ten ani onen nezvítězil definitivně. Nezbývá jim než žít vedle sebe a občas na sebe zamručet. Založení celé Masarykovy filosofie je pozitivistické, ale všechen tento pozitivismus nedovedl v tomto muži oslabit živel víry, nastřádané patrně generacemi. Pozitivismus v Masarykovi byl dost silný, aby překonal formy všech historických církví i pojem osobního boha. Ale když už se všem okolo zdálo, že po tomto vítězném tažení pozitivismu nic nezbývá, prohlásil Masaryk, že jeho náboženství je pevné jako první den a že ve svém životě nikdy ani na vteřinu nebyl ateistou. Mezi vědou a vírou není v něm jednota logická, nýbrž životní. Čím je tedy náboženství Masarykovi? Jistě mu není tím, čím je staršímu náboženskému typu. Není mu vzýváním a díváním se vzhůru. Bylo mu něčím jiným: opatřovalo mu jistotu, kterou potřebuje muž činu.
Ferdinand Peroutka

„Hromadný jev sebevraždy jeví se (tak) jakožto proces historický, jakožto kolektivní vina společnosti…“ Krize je tu zachycována ve svém eklantním důsledku, v rozvratu života a smrti; Masarykovo úsilí je zaměřeno na toto masívní kritérium individuálního a společenského zdraví. Tento symptom je ovšem jen pouhým východiskem diagnózy – Masaryk ve svém prvním díle rád užívá výrazů přijatých z lékařství – a příčina sama, domnívá se Masaryk, nemůže být vyšetřena ryze objektivním rozborem složek aktuálního společenského stavu, nýbrž pouze analýzou celkového stavu vnitřního života duševního, jehož projevem je společenský stav a jímž např. politické a hospodářské poměry jsou podmíněny. Masaryk přijal Comtův princip filosofie dějin. Také tu shledáváme Comtovu myšlenku, že hlavními, určujícími silami dějinného a společenského procesu jsou ideje, určitá přesvědčení, a Masarykova sociologie i filosofie je vždy hlavně analýzou možného a skutečného účinku idejí a přesvědčení na individua a společnost.
Jan Patočka

Osud Masarykových idejí se podobá osudu jeho pomníků. Dramatický běh posledních desetiletí způsobil, že se Masarykovy pomníky zanořovaly kamsi do skrýší či zcela mizely, pak se opět - byť často jen nakrátko - vynořovaly a objevovaly, aby posléze znovu a nadlouho mizely, objevovaly se, opět mizely a dnes byly už poněkolikáté zase objevovány a vztyčovány – tentokrát, doufejme, už natrvalo. Osud těchto pomníků opisuje osud Masarykových idejí: i ony se vynořují, zanořují a opět vynořují, jako by byly zvláštním vegetativním druhem, kterému se daří jen v určitém klimatu, ale který je schopen nepřízeň času a různé pohromy obdivuhodně přežívat kdesi v podzemí, aby při první příležitosti, kdy se klimatické podmínky jen trochu zlepší, vypučel a předvedl svou životaschopnost.
Václav Havel

Masaryk dal národu i světu to, co dnes chybí nejvíc: spolehlivou hodnotovou orientaci, potřebné a jisté ideály i reálný program, jak je naplňovat.
Bohumír Blížkovský

(Z připravované stejnojmenné knihy. Její název je odvozen od toho, jak se Masarykovi kdysi říkalo: The Great Old Man of Europe.)