Z Masarykových publikací a projevů

Moderní sebevražednost (články 1896 - 1899; původní práce Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, 1879).

Anglický statistik nedávno vypočítal, že je teď (v Evropě) ročně kolem 180.000 sebevražd – jen se ptejte, co to znamená, když tak veliký počet lidí rok co rok, ba den co den (denně asi 500, tedy každou hodinu – noc nepočítajíc – asi 30) samochtíc opouští život, jehož mu poskytuje naše století. Jaká je dnes agitace proti militarismu – ale sčítejte tyto armády sebevrahů: co jsou proti tomu bitvy a války! Bitva, válka ovšem hodně bije do očí, ale ti tisícové a tisícové zmírají nepozorováni, nikdo si toho již nevšímá, jako by to muselo být…
A sebevražednost se pořád a pořád nejen rozšiřuje, ona se takřka prohlubuje: v Evropě ročně asi 2000 neplnoletých, mezi nimi mnoho dětí, je s životem nespokojeno. Prosím, uvažujte o tom; děti zoufají nad životem a volí si smrt! Když se v Africe Burové a Angličané potírají a když je tam nebo jinde zabito několik set lidí, celá Evropa je na nohou – a přece, co je to proti jedinému případu, když si už sedmileté nebo osmileté dítě zoufá a život si bere. A takových „dětí“, statistika nám oznamuje, je mnoho a mnoho.
Tato sebevražednost je moderní. Bereme-li pojem zatím čistě časově, tož je jisto, že se neduh vyvinul zejména v tomto století. Ojedinělé případy se ovšem udávaly vždycky; ale teprve v nové době a obzvláště v tomto věku případy se množily nepoměrně nad současný přírůstek obyvatelstva … lidé dnes poměrně snadně, tedy z příčin poměrně nesilných, namnoze nicotných, smrt vyhledávají – pokolení dřívější bylo, řekl bych, tvrdší na život. Dnes se lidé vrhají smrti v náruč už za každou hloupost. Jsou do smrti jakoby zamilovaní. To dříve nebylo. Jaká to u starších spisovatelů hrůza před sebevraždou! Jesuita Mariana připouští tyranovraždu, ale hrozí se toho připustit, že by se tyranu podstrčil jed – dopustil by prý se sebevraždy, a to je proti zákonům přírody!...
Avšak, slyším již námitku-otázku, čím a proč sebevražednost je moderní po výtce? Sebevrah – moderním člověkem? Přečti si statistiku a uvidíš, že lidi k sebevraždě dohání bída a nouze: a co je v tom divného? Boj o život, toť se ví, není hračka, vyžaduje si proto svých obětí. To se přece z Darwinovy teorie rozumí samo sebou. A když už: sebevrah jedná v rozčilení, je nemocný, choromyslný, je to smutné, že je případů tolik, ale co tu dělat – jsme nervosní, to přece již víme dost dlouho…
Vývoj a boj o život, nouze – tím že se nynější sebevražednost vykládá?
Vývojem je ovšem všecko, a všecko, co se děje, děje se v boji o život, avšak: co se tedy vyvíjí a co je obsah toho obecného boje o život? Sebevražednost, jak se jeví nyní, nebyla předtím a zejména nebyla ve středověku; tu a tam vystoupla v některých místech intensivněji v době starší, ale tak intensivně a obecně, jak je nyní, nebyla. Byla podobně v době úpadku řecko-římské osvěty, a tenkrát byli také Mainländrové (Plinius například vidí přednost člověka před bohy v tom, že se může zavraždit!), ale doba střední ji neznala, až teprve v době novější a hlavně v 19. století se rozvinula v duševní epidemii a nákazu. Tento zvláštní historický vývoj, to periodické stoupání a klesání, nutí nás doznat, že sebevražednost, máme-li ji darwinisticky pokládat za slabost, musí být vyložena historickými zákony zvláštními, a že tedy k pochopení, co ten periodický vývoj znamená, nestačí tak zvaný zákon boje o život, v němž slabší prý docela přirozeně podléhá silnějšímu. Proč se slabost vyvinula teprve v 19. století? A jsou ti, kteří si dávají smrt, skutečně vždycky slabší? A v čem tkví ta slabost? A v čem tkví silnost těch, kteří za stejných poměrů, kteří ve stejném boji nepodléhají?
Formule o vývoji a boji o život docela patrně je příliš neobsažná, skutečně jen formální, a moderní sebevražednost nevykládá? Ani tak zvaný historický materialismus na výklad nestačí. Bída, nouze – co se tím vykládá? Vím, že proti výkladu mému mnozí statistikové a sociologové postavili výklad svůj v ten smysl, že prý sebevražednost pochází z neblahých hospodářských poměrů.
O historickém materialismu se dnes hodně uvažuje; po soudu mém příliš abstraktně. Zde máme konkrétní případ; na něm se může a má co nejpřesněji konstatovat, co a do které míry hospodářské poměry zapřičiňují, do jaké míry zaviňují moderní sebevražednost. A to: statistika nám tu musí podat čistě empirická data o příčinách a pohnutkách sebevraždy; k tomu musí přistoupit psychologická a sociologická analysa jednotlivých případů.
Statistika sama ukazuje, že v četných případech bída nerozhoduje; copak se také nevraždí lidé bohatší? Statistika však také dosvědčuje, že v menšině případů se udávají neblahé hospodářské poměry za příčinu sebevražd. A počet těch případů se ještě zmenší, jestliže se náležitě specifikují a analyzují; zastřelil se například bankéř, jenž najednou ztratil svůj majetek, jen pro neblahé hospodářské poměry? Ztráta jmění, figurující v statistice sebevražd, je jistě slovo pro celý řetěz poměrů osobních a společenských: běží o příčiny ztráty, rozhoduje společenské postavení tratícího, není lhostejno, je-li více nebo méně ctižádostivý a podobně… Nemohou tedy neblahé poměry hospodářské být vždy poslední a rozhodčí příčinou. Jsou jen soupříčinou, jsou příležitostí, za které se člověk může osvědčit, jeden tak, druhý onak. Každý případ sebevraždy, který se vykládá nesnesitelnou bídou, se dá vyvážit četnými příklady opačnými, kde lidé neuvěřitelnou bídu přetrpěli, vydrželi, překonali. Když tedy jeden bídě ustupuje, druhý, třetí, čtvrtý ji přemáhá, ne bída, nýbrž osobní charakter skutečně rozhoduje…
Ale kdyby nakrásně bylo pravda, že příčinou sebevražd je bída, co je tím řečeno po stránce sociální a mravní?... Jaké jsou tedy sociální a mravní vlastnosti naší společnosti?...
Obvyklým odkazováním na choromyslnost sebevrahů podává se také výklad jen zdánlivý a nanejvýš zatímní. Vždyť se naskýtá otázka nová – proč je v nové době tolik lidí choromyslných? Historie medicíny, statistika psychóz a historie vůbec dokazuje nezvratně, že se v nové době také choromyslnost nepoměrně šíří a sílí. Proč jsme tak nervosní, proč panuje obecná neurastenie, proč se vůbec choromyslnost šíří v době naší? A právě na tuto souvislost obojího hromadného jevu jsem ve své knize nezapomněl, naopak, ukázal jsem, že tu máme podivný, do značné míry patologický stav moderní společnosti.
Pozn. ed.: V knize Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty Masaryk nastínil potřebu nového náboženství: „Potřebujeme náboženství, potřebujeme zbožnosti. Je nasnadě myšlenka, že tímto spasným náboženstvím je křesťanství. Než která forma křesťanství? Na tuto otázku nesnadno odpovědět. Kdyby lidé mohli být přísně katolickými, tedy by sebevražednost jistě vymizela, neboť katolicismus mohl by svou církevní organisací jednotný světový názor nejsnáze, nejrychleji a nejlépe všeobecně uplatnit. Avšak nelze ignorovat dějinný vývoj; dostavila by se opět reformace, jako že se již jednou dostavila. Ostatně nezáleží toliko na odklizení sebevražednosti, nýbrž jde o to, odklidit ji správnými prostředky; katolicismus stal se pro nás nemožným. Máme tedy být protestanty? Pokud popíráme katolicismus, již jimi jsme, vzniká však otázka, máme-li zůstat křesťany a v jaké formě?
‚Věřím z hlubokosti své duše a po nejzralejším uvážení, že učení Kristovo, očištěno od kěžourských mazanic a náležitě pochopeno způsobem, kterým se vyjadřujeme my, je nejdokonalejší soustavou, která, aspoň dle mého soudu, dovede šířit světem klid a blaženost nejrychleji, nejúsilněji, nejjistěji a nejvšeobecněji.‘ (Ch. Ch. Lichtenberg)
Také se domnívám, že některá z četných protestantských sekt mohla by být touženým náboženstvím; pokud by však musela přihlížet k požadavkům pokročilé doby, přinesla by tato sekta vlastně náboženství nové.
Naše doba je pro nové náboženství jako stvořena. Právě jako v římské době císařské je společnost ve svých základech otřesena, lidé se cítí nešťastnými, nespokojenost a touha po vykupiteli je všeobecná.“

Masaryk tuto myšlenku později dál nerozváděl. Zřejmě hlavně proto, že věděl, kolik práce mu dá prosazování morálky, demokracie a humanismu a že boj za nové nábožnství by byl bojem s větrnými mlýny.

(z připravované knihy Velký muž Evropy)