Jak se mohlo stát, že z chlapce pocházejícího z prostého venkovského prostředí vyrostl nejvýraznější myslitel své doby a politik, kterého britský premiér David Lloyd Geroge označil za největšího státníka 1. světové války a filosof Karl R. Popper spolu s Winstonem Churchillem za největšího politika 20. století?

Bylo to dáno řadou příznivých příčin a okolností. Z příčin je třeba jmenovat zejména jeho vrozenou genialitu, fenomenální paměť, soudnost, vitalitu a charisma. Podobnou úlohu sehrály i šťastné okolnosti, o nichž by se dalo říct, že byly „vždy ve správnou dobu na správném místě“.

Výchozí, a tedy snad i rozhodující okolností se stalo to, že ho jeho rodiče poslali studovat. Další velmi důležitou okolností bylo, že se ho ujal osvícený brněnský a později vídeňský policejní ředitel, stal se jeho protektorem, umožnil mu stýkat se s významnými lidmi a studovat na vídeňské univerzitě. Tam se jeho učitelem a brzo na to i přítelem stal přední rakouský filosof, teolog a psycholog Franz Brentano.

Po ukončení studií na univerzitě, za nichž se stal „nadnárodním intelektuálem z vídeňského prostředí“, přešel na další studia do Lipska, kde působili významní zakladatelé vědecké psychologie lékař Wilhelm Wundt a fyzik, filosof a estetik Gustav T. Fechner. Tehdy se též dostavila z jeho osobního hlediska snad nejšťastnější okolnost: seznámil se tam se svou budoucí manželkou, mimořádně inteligentní a oduševnělou Američankou Charlottou Garriguovou, která mu kromě jiného přiblížila americkou kulturu a unitaristické náboženství.

Když se později stal profesorem filosofie na Karlově univerzitě, byl v Čechách téměř cizincem. Teprve tehdy se blíž seznámil s českou historií a kulturou a stal se čelním českým vlastencem a národním buditelem. Brzo na sebe upozornil vystoupením proti Rukopisům (královehradeckému a zelenohorskému) a později též tzv. hilsneriádou. Zevrubné prostudování českých dějin mu umožnilo napsat knihy J. A. Komenský, Česká otázka, Jan Hus, Karel Havlíček, Palackého idea národa českého a Problém malého národa; z dalších byly nejdůležitější Základy konkrétní logiky, O studiu děl básnických, Naše nynější krize, Moderní člověk a náboženství, Právo přirozené a historické, Ideály humanitní, Otázka sociální, V boji o náboženství a Nesnáze demokracie. Za války napsal knihy Rusko a Evropu a Nová Evropu (v níž jako první vyslovil myšlenku sjednocené Evropy), po válce O bolševictví, Světovou revoluci a O ženě.

Přehlédneme-li dnes jeho dílo, nemůžeme než ocenit a zdůraznit jeho rozsah, univerzálnost a nadčasovost.

Filosof Erazim Kohák v předmluvě ke knize Masaryk, soubornému vydání prací J. L. Hromádky o Masarykovi napsal: „Věřím, že potřebujeme hledat odstup a orientaci v Masarykovi, avšak Masaryk byl myslitel po výtce aktuální a jeho slova jsou výrazně dobová. Filosofoval radikálně v tehdy současné situaci. Byl proto bezprostředně srozumitelný svým současníkům, avšak pro nás je náročný právě svou někdejší aktualitou. Není možné jen opakovat jeho někdejší výroky a hořekovat nad nezájmem mladých. Je třeba zachytiti základní myšlenku, očistit ji od pouze dobové formulace a vyjádři ji věrně znovu, avšak způsobem, který by byl srozumitelný nové generaci a nové době. To právě je úkol filosofových žáků. Žák velikého myslitele nemůže jen opakovat Mistrova slova, jak je u nás s oblibou zvykem. Tím by zajistil, že mistrova myšlenka, byť o sobě nadčasově platná, zastará spolu se slovy, do nichž ji vložil. Teprve kritickou obnovou mistrova díla se student stává žákem v čestném slova smyslu. Úkolem takového žáka je tlumočit mistrovu myšlenku svými vlastními slovy, která odpovídají jiné době.“

Na obtížnost uchopitelnosti Masarykova díla jako celku, danou kromě jiného tím, že sice usiloval o Sokratovskou uměřenost, avšak dospíval k ní převážně z protikladů, poukázal již přední prvorepublikový myslitel, politik a historik umění Albert Pražák. V knize o Masarykovi napsal: „Byl odborným profesorem filosofie a sociologie, přísným tříditelem věd a jejich praktického užití, ale v době profesorské v katedhredovosti pohrdl vší katedhredovostí a daleko a široce přecházel hranici vlastní nauky. Hlásal nutnou vědní specializaci a sám měl vševědné sklony. Dával popud k vědecké Akademii, ale nestal se jejím členem. Byl realista, ale přitom romantik; byl positivista, ale neomezil se positivismem. Hlásal evolučnost, ale sáhl k revoluci. Horoval pro vypětí a rozpětí individua, ale měl přemíru smyslu pro kolektivism. Nepřítel eklektismu byl eklektikem všeho nejlepšího, co národ potřeboval. Připadal světoobčanem, ale byl při tom vysloveně národním. Hlásal ukázněnost ducha a činu, ale byl schopen impulsivních nutkání a počinů. Jevil se jako vtělený rozum a skepse, ale neubránil se citu a víře. Potíral mysticism, ale neucházel jeho záchvěvům. Bojoval se zjeveným náboženstvím, ale věřil v Prozřetelnost a v nutnost církví. Pacifista, a stal se vojákem. Byl skrz naskrz demokrat a působil aristokratickým dojmem. Stál v čele nejmenší politické strany, a přece vedl národ… Žil ve velkoměstech a podržel si značnou dávku venkovanství. Studijně vyšel z německého prostředí, a tvořil nové české prostředí s důmyslem nejnárodněji zasvěceným. Připadal zprvu jako „nepřítel v domě“, a přece byl největší, právě že kritický přítel. Národ pasoval ho v své nejasnozřivosti namnoze na zrádce, a byl to někdo nejvěrnější. Byl předmětem útoků a nenávisti, aby cele poznán byl nejnadšeněji milován.“

Z Masarykových pokračovatelů to kromě Karla Čapka byli zejména filosof Emanuel Rádl, který se ovšem přiklonil k vitalismu, sociolog, právník a politik Edvard Beneš, který se přiklonil k pragmatismu, a politický aktivista, zakládající člen Charty 77 Jan Patočka, který se uchýlil k vysoké filosofii. Dramatik, politik a ekolog Václav Havel, další ze tří ze tří zakladatelů Charty 77, se tím, že volně vycházel Masaryka, proslavil po celém světě. Dalšími Masarykovými nejvýznamnějšími žáky se stali Josef L. Hromádka, Milan Machovec, Zdeněk Mahler a svými skutky též Pavel Rychetský. Z celosvětově významných myslitelů to byli zejména Erich Fromm a Karl R. Popper.

Česká filosofka a pedagožka Stanislava Kučerová vytýčila deset Masarykových hlavních výzev dnešku: 1. Braňte pravdu. 2. Nepodvádějte. 3. Buďte uvědomělým národem. 4. Buďte nejen vlastenci, ale též Evropany a světoobčany. 5. Vyznávejte ideje svobody, rovnosti, a solidarity. 6. Usilujte o spravedlnost a humanitu. 7. Zajímejte se o vývoj ve světě. 8. Buďte obezřetní a odpovědní. 9. Dbejte o kulturu slova. 10. Vzdělávejte se a starejte se o školu a o učitele.

To vše však nestačilo a nestačí. Kromě jiných to vystihl francouzský historik Alain Soubigou, když napsal: „Jediná podstatná otázka zní, zda byly život, názory a jednání tohoto ‚filosofa na trůně‘ od začátku do konce - bez ohledu na nahodilost historických událostí – nějak logicky skloubené, pokud přímo netvořily jednotu. Na takové syntéze všechny dosavadní studie věnované Masarykovi ztroskotaly. Každé, i té nejpečlivější z nich, chybí nadhled potřebný k hledání spojitostí.“

Masaryka je ovšem též třeba dál rozvíjet. O to jsem pokusil projektem neomodernismu.

Neomodernismus je ideový směr nabízející nová řešení současných i dlouhodobých problémů lidstva. Vychází zejména z těchto tezí:

1. Postmodernismus je v dnešní době již vyčerpaný a neinspirativní. Od počátku navíc obsahoval chyby, jejichž důsledky postupně narůstaly a vyústily v nynější manýrismus dekadence, v postfaktismus.
2. Neoliberalismus převzal klam liberalismu, který pod pláštíkem svobody většinu řadových lidí znesvobodňoval. To podnítilo vznik ještě horšího ideového směru, marxismu-komunismu, postaveného na tezi, že kapitalismus je třeba odstranit. Kapitalismus přitom odpovídá živočišné podstatě člověka, provází lidstvo téměř od počátků jeho existence a je tudíž neodstranitelný.
3. Pojem liberální demokracie je zavádějící, protože optimální demokracie je jen jedna a žádné přívlastky nepotřebuje. Vyžaduje sice maximální svobodu při získávání informaci a při rozhodování, avšak to, co se rozhodne, se musí nesvobodně a do důsledků uskutečňovat.
4. Kapitalismus je principiálně antidemokratický, a proto je nutné ho neustále omezovat. Důsledkem toho, že se tak v posledních desetiletích nedělo, je skutečnost, že malá skupina lidí dnes ovládá naprostou většinu světového majetku. Pro další osud lidstva jsou nebezpečné hlavně podobně propastné rozdíly mezi jednotlivými zeměmi.
5. Největší nebezpečí pro budoucnost představuje průběžně narůstající přemnožení lidstva a s tím související devastace přírody. Nástup ekologie, příklon všeobecné pozornosti k Zemi a její přírodě započatý vědeckými studiemi v šedesátých letech minulého století, je možno považovat za historický průlom srovnatelný s renesančním příklonem pozornosti ke člověku. Antinatalismus je sporný, avšak ne neopodstatněný.
6. Spíše než k teoretické filosofii se neomodernismus přiklání k filosofii sociální, psychologické a etické. Filosofii dějin chápe jako rozpolcenou na mýticko-materialistickou a realisticko-idealistickou ve smyslu ideálních, resp. optimálních cílů.
7. Neomodernismus též upozorňuje na nepochopený a s výjimkou ekologie dodnes nepřekonaný filosoficko-ideový systém českého polyhistora a politika Tomáše G. Masaryka a objasňuje a rozšiřuje ho. Navazuje též na Masarykova pokračovatele Václava Havla.
8. Neomodernistická Nová víra vychází z náboženských idejí unitarismu. Připouští teismus, agnosticismus i ateismus, avšak přednost dává agnostickému „nevím”. Jelikož Mojžíšovo Desatero je neudržitelné, formuluje nové, univerzalistické Desatero: 1. nelži, 2. nekraď, 3. nepodváděj, 4. žij střídmě, 5. vzdělávej se, 6. hledej pravdu, 7. respektuj svědomí, 8. chraň člověka, 9. chraň přírodu, 10. prosazuj morálku.
9. Jako své hlavní krédo neomodernismus konstatuje, že pravda existuje. Protože existuje v různě složitých a měnlivých podobách, je člověku mnohdy nedostupná. Na její neustálé a co nejusilovnější hledání a prosazování však nelze nikdy rezignovat a její poznávání musí být provázeno z něho plynoucí společenskou angažovaností.
10. Neomodernismus zavádí novou nauku o poznání a v jejím rámci koriguje dialektiku na polylektiku. Upozorňuje na to, že pedagogika, sociologie a politologie si na rozdíl od psychologie a lékařských věd dosud nevypracovaly obory analogické psychoterapii.
Neomodernismus též v Masarykově univerzálně platném, nadčasovém a vnitřně konzistentním duchu formuluje dosud nejasné a mnohdy rozporné evropské, dnes potenciálně i celosvětové hodnoty:

1. Vzdělanost
2. Soudnost
3. Morálka
4. Svoboda
5. Rovnost lidí
6. Solidarita
7. Uměřenost
8. Velkorysost
9. Materiální skromnost
10. Pracovitost
11. Zdraví
12. Náboženství
13. Rodina
14. Výchova mládeže
15. Média
16. Umění
17. Soudnictví (včetně prokuratur a policie)
18. Demokracie
19. Humanismus
20. Ohled k přírodě

(Z připravované stejnojmenné knihy. Její název je odvozen od toho, jak se Masarykovi kdysi říkalo: The Great Old Man of Europe.)