Na počátku prázdnin zveřejnil Seznam.cz glosu filosofa a politologa Daniela Kroupy s názvem Darebáčtí politici vytvořili v Česku falešný obraz EU. Je to bohužel pravda, k níž lze jen dodat, že začali ihned po Listopadu a že se to netýkalo pouze EU. Politici v čele s Václavem Klausem, držící se zásady „vládneme, nerušit“ potírali vše a všechny, kdo se jim stavěli nebo mohli stavět do cesty. Nejusilovněji potírali Václava Havla a Zelené, šli však i do minulosti a kromě jiného znevažovali Masaryka a 1. republiku.

Že si politici hrají s pravdou jako kočka s myší, na to jsme si už zvykli, o to otřesnější však je, že si s ní podobně hráli a dodnes hrají též mnozí „vědci“, například profesor Michal Stehlík, bývalý děkan Filosofické fakulty Karlovy univerzity. Že to není věrohodný historik (filosof a pedagog), lze snad nejsnadněji prokázat na jeho veřejné přednášce k výročí TGM v roce 2017. Zvolil pro ni stejný název, jaký nesla ve stejné době výstava v Národním muzeu - Fenomén Masaryk.

Masaryk měl vždy hodně odpůrců, avšak dokud žil, nestačili na něj. Proti těm dnešním se již bránit nemůže a ti toho zneužívají. Drze a bez skrupulí si troufají lézt po zádech největšího velikána našich dějin (Karel IV. byl sice mocnější, ale neměl Masarykovu morálku a netendenčnost, nepochopil nástup renesance atd.). Stehlík Masarykovi nesahá po pás a morálně ani po kotníky. Hlubinný psycholog Alfred Adler by řekl, že z něj má komplex méněcennosti, a proto tak „řve“ – aby ho přehlušil, a tím v sobě a ve svém okolí tento komplex potlačil. Vybírám z uvedené přednášky některé nejočividněji zavádějící až nepravdivé výroky:

„Je několik Masaryků.“ Ne, Masaryk byl jen jeden, byť se během života vyvíjel vlivem narůstajících zkušeností. Podobně jako Karel Havlíček byl názorově mimořádně zralý již v mladém věku, a v závěru života proto mohl oprávněně konstatovat, že „ani jako státník jsem nemusel popřít nic zásadního z věcí, v něž jsem věřil a které jsem měl rád, když jsem byl chudý student“. Stehlík si tu plete tři etapy jeho života (před 1. světovou válkou, během ní a po ní) s jeho celoživotně konzistentními postoji.

„Když se hlasuje o největšího Čecha, přetahuje se Lucemburčan Karel IV. s Moravským Slovákem Masaříkem.“ Karel IV. byl synem českého krále a české matky, Masaryk (ne Masařík) byl nejen Moravským Slovákem, ale též nadnárodním intelektuálem, společensky a názorově vyrostlým v Brně a ve Vídni.

„Není po většinu života zadlužený? Je!“ Zdaleka ne po většinu života. Těžké to měl pouze v době, kdy byl státem neplaceným docentem. Předtím byl vydatně podporován svými protektory a poté, co se stal placeným profesorem, se jeho finanční situace zlepšila; zejména však poté, co podle Stehlíka „velmi zvláštním způsobem přijde k majetku“. Odkázal mu ho bohatý student, který potom spáchal sebevraždu. S tou ovšem Masaryk navzdory pomluvám neměl nic společného. Nepočínal si při tom tvrdě či bezohledně, jak to Stehlík líčí, ale naopak. Věrohodný Masarykův životopisec Jan Herben k tomu napsal: „Příbuzní (studenta) podali námitky proti závěti. Profesor Masaryk se s nimi ochotně vyrovnal, nechal si pouze 62.000 zlatých… Z Masarykových peněz bylo financováno Athenaueum a placeny náklady rukopisného boje. Značnou část svých peněz rozdal a rozpůjčil chudým studentům.“

„Měl přezíravě kritický vztah ke Kramářovi.“ Oprávněně. Kramář byl rusofil a Masaryk, stejně jako Havlíček, příklon k Rusku odmítal. Jako by věděl, co nás čeká osm let to po jeho smrti, o dnešku nemluvě.

„Feminista“. Ne, nebo pouze v tom smyslu, že ženy považoval rovné mužům a prosazoval jejich lepší finanční a celkové hodnocení a plné volební právo.

„Revolucionář“ v podobně negativním smyslu jako označení „rváč“, které použil Pavel Kosatík v knize Jiný Masaryk. Opět ne. Nepřísluší mu to a znevažuje ho to, neboť to platí pouze pro jeho rané mládí a je vysvětlitelné zážitky z dětství na císařském statku, kde byl jeho otec a ostatní níže postavení zaměstnanci ponižováni.

Před příchodem do Prahy se „bál češtiny“. Výmysl. Jednak byl nebojácný, jednak češtinu ovládal skoro stejně dobře jako němčinu. Nemluvě o tom, že díky fenomenální paměti byl mnohočetným polyglotem.

„Fušoval do historie.“ Ještě horší výmysl. Dějiny Masaryk znal stejně dobře jako filosofii a ostatní humanitní obory. Na rozdíl od většiny ostatních historiků se v nich neutápěl, protože uměl rozlišovat podstatné věci od nepodstatných. Pomáhal mu v tom i jeho polyhistorický přístup, neboť žádný humanitní obor se bez znalosti ostatních nemůže v historii dostatečně orientovat. Dalo by se dokonce říct, že tady fušer křičí chyťte fušera, který jím ve skutečnosti není.

„Jeden poslanec své strany odjede v roce 1914 do zahraničí a říká západním mocnostem ‚já reprezentutju ten národ‘.“ Oprávněně. Byl tehdy jediný, kdo se k tomu odhodlal, revolucionáři obvykle nemají mandát vládnoucí politické moci, protože proti ní vystupují, a - co je rozhodující – věděl, že Češi i Slováci za ním stojí. (Slovenský literární vědec Alexander Matuška: „Vznik republiky v roku 1918 znamenal pre nás doslova záchranu pred národnou smrťou“ tj. před úplnou maďarizací.)

Mohl bych ještě dlouho pokračovat, ale snad to stačí a každý jen trochu soudný člověk pochopí, o co Stehlíkovi jde.

Nejhorší na celé věci je, že útočí na Masaryka jako na osobu a zcela pomíjí jeho zásluhy a dodnes platné ideje. Kromě jiného útočí na to, že se mu nepodařilo uspokojivě vychovat své děti. Ty to však měly těžké, neboť jejich matka byla psychicky nemocná a útoky na jejich otce se jich v citlivém věku silně dotýkaly. Nepřipomínat to je od Stehlíka neetické, ne-li přímo amorální.

Jemu a tisícům dalších „vděčíme“ za to, že o tom na Masarykovi podstatném, tj. na jeho myšlenkovém odkazu naše ani západní veřejnost dnes skoro nic neví a doplácí na to.

Stehlík páchá podobný (byť dodnes plně neobjasněný) podvod jako autoři Rukopisů. Ti však aspoň způsobili značný nárůst našeho národního sebevědomí, spojený se vzestupem kultury a posléze i s ekonomickým rozmachem. Škodí dvakrát: podvádí a naše i tak dnes nízké sebevědomí ještě snižuje.

A lidi mu tleskali a tleskali…

Je to jistě chytrý člověk, ale jak se říká, nejvíc škodí chytří psychopati. (Za posledních prezidentských voleb stál na straně ne prof. Drahoše, ale „profesora klamu“ Zemana.)

Masarykův přínos filosofii, ostatním humanitním oborům, umění a politice je nedostižný. Snad nejlépe to vyjádřil bývalý předseda České pedagogické společnosti prof. Bohumír Blížkovský: „Dal národu i světu to, co dnes chybí nejvíc: spolehlivou hodnotovou orientaci, potřebné a jisté ideály i reálný program, jak je naplňovat.“

Do připravované knihy o Masarykovi Velký muž Evropy jsem jako ústřední dal motto: „Poslední kniha amerického spisovatele Kurta Vonneguta se jmenuje Muž bez vlasti. Tato kniha by se mohla jmenovat Svět bez Masaryka.“