O prof. Lukešovi toho nevím tolik, kolik bych si přál, ale i to stačí, abych si ho velmi vážil. Jeho esej „Tomáš Garrigue Masaryk: jeden z nás, a přitom nad námi“ publikovaný Seznamem 23. 10., se zdráhám komentovat, zejména proto, že jsem vůči němu kritický. (V čem s jeho názory souhlasím, a je toho mnoho, se nezabývám, neboť bych jen opakoval to, co napsal on, a skvěle. Za to mu upřímně děkuji – Masaryka je třeba připomínat, obzvlášť v době, kdy se schyluje k volbě nového prezidenta.)

Odvolávám se na Masarykovo „kritika slouží pravdě a pravda slouží životu“. Odmítám Lukešovo tvrzení, že na filosofickém poli po sobě Masaryk nezanechal téměř žádnou stopu.

Jedna věta, za ní však obsáhlá a složitá problematika. Je třeba předeslat, že koncem 19. století byla filosofie jako „královna věd“ už značně vyčerpaná. S nadsázkou řečeno, všechno podstatné už bylo vysloveno, a mimo jiné proto se od ní oddělovaly její původní součásti, sociologie, psychologie a další. Obrazně řečeno, královna sestupovala z výšin a všechny její tehdejší i pozdější směry vyjma pragmatismu víceméně odvál vítr a mnoho stop po nich nezbylo.

Ne tak po Masarykovi. Díky své genialitě a fenomenální paměti se dokázal vedle filosofie zabývat též téměř všemi humanitními obory a navíc i uměním. A co je snad ještě důležitější, dokázal z nich vytvořit nový, logicky konzistentní, univerzalistický a nadčasově platný celek, upomínající na Mendělejevovu soustavu prvků.

Jako celek ji ovšem nevyjádřil. V knize německého spisovatele Emila Ludwiga Duch a čin, rozmluvy s Masarykem to vysvětli slovy: „Myslím-li na Kanta, pro takový systém je třeba zvláštního nadání, to bych nesvedl. Já musím mít pro své psaní spíš osobní podnět. Nikdy jsem neměl potřebu podávat systém. Byl jsem vylákán k myšlení jako k bojování vždy naléhajícími okolnostmi. Vždycky ze mě něco nějak vytáhly. Ale systém mám – pro foro interno...“

A tento systém, toto filosofické novum je sice po částech, ale přesto v Masarykově díle obsaženo. Je jedinečné a mimořádně silné.