Po „Velké válce“ sice vítězná Trojdohoda prosazovala myšlenku sebeurčení jednotlivých národů, avšak mnohde to nebylo možné a nadřazeno tomu bylo prosazení jejich demokratizace.

Proto mocnosti Trojdohody uznaly vznik mnohonárodního Československa. Bylo to řešení nejen jediné možné, ale též nejlepší. Československu přineslo samostatnost, my Češi jsme v něm sice měli vedoucí postavení, avšak v rámci demokratických poměrů. Slováci se odtrhli od Maďarů, čímž se zabránilo jejich úplné maďarizaci, ostatní národy u nás mohly žít v mnohem lepších podmínkách než ve svých mateřských zemích. Proto se naši Němci, když viděli, co se děje v Německu a Rakousku („Rakousko ouzko“), se svou situací v průběhu dvacátých let postupně smiřovali a zapojovali se do našeho politického a společenského života.

Československo mělo předpoklady k tomu, aby se stalo příkladnou demokratickou zemí, ostrůvkem zdravé demokracie nejen uprostřed Střední Evropy.

Že pak přišla ekonomická krize a nástup nacismu, je zcela jiná věc.