Psát v dnešní době o jakýchkoli ideálech je na první pohled naivní až absurdní. Současný svět je zaměstnán jinými, daleko přízemnějšími a naléhavějšími problémy. Naprostá většina lidí má jiné starosti a na snění o ideálech nemá pomyšlení ani čas. Přitom současné problémy světa jsou tak velké, že se nachází krizi.


Krize ovšem jsou a vždy byly šancemi na obrat k lepšímu. Dobře to vědí historici, sociologové, psychologové, politologové i mnozí jiní myslitelé. Řada z nich dokonce hovoří o tom, že pokud má dojít ke změně k lepšímu, krize tomu musí předcházet. Nynější - vážná - krize, vyvolaná zejména změnou klimatu a ruskou agresí na Ukrajině, má proto v sobě též pozitivní potenciály. Je ale třeba se zamyslet nad chybami, kterých se Západ dopustil, a hluboce se zamyslet nad tím, jak dál.

Je zde ovšem neustále se vynořující závažný problém: krize nepřispívají realistickým řešením, ale spíše k řešením radikálním. Řešení dnešní situace by sice mělo být radikální, ale pouze ve smyslu ke kořenům (radix - kořen). Ty jsou „paradoxně“ kdesi nahoře: v ideálech neboli v podložených maximalistických cílech, byť se musí realisticky počítat s tím, že nikdy nebudou uspokojivě naplněny.

Hlavní problém, kterým je lidská mentalita, je sice víceméně neřešitelný, avšak nic vzdávat nelze. Lidská mentalita se sice přes úsilí nekonečných plejád snílků za posledních několik tisíciletí v základech nezměnila (ne nadarmo se říká, že boj dobra se zlem je věčný), v mnoha parametrech nacházejících se nad nimi, však ano.

Druhým hlavním problémem je, že na otázku, kam má lidstvo směřovat, existují podobně nekonečné „plejády“ různých cílů, takže ty podložené se v nich ztrácejí. To je i případ mého Manifestu neomodernismu a nové víry.

Tím si ovšem coby masarykovec a stoik-aureliovec nijak nestěžuji.