Jako každý společenský úkaz, i vlastenectví má různé intenzity a podoby. České vlastenectví lze rozdělit na velké dřívější a malé současné, přičemž obojí lze dál dělit.

Začátky našeho novodobého vlastenectví se datují do druhé poloviny 18. století. Vznik mu dala potřeba překonat politický, kulturní a ekonomický úpadek po Vestfálském míru, po němž jsme se na staletí vytratili z evropské politiky a povědomí.

V devatenáctém století nás vlastenectví značne pozvedlo, avšak bylo přeexponované. Vyvolal a posiloval je pocit méněcennosti, kterého jsme - se s krátkou výjimkou za 1. republiky a s velmi krátkou po roce 1989 - bohužel dodnes nezbavili.

K situaci v 19. století se trefně vyjádřil Karel Havlíček: „Některý spisovatel vydá knihu, některý kritik napíše, že ta kniha nestojí za nic. Kdyby byl onen spisovatel jenom spisovatelem, neměl by proti tomu úsudku žádný nic, ba ostatní spisovatelé by se v tom mínění všichni z bratrské kolegiální lásky i shodli. Ale onen spisovatel je také vlastencem, a proto je v jeho osobě uražena vlast, a všichni vlastenci a následovně se onen kritik se nesmí od té doby opovážit v létě po deváté a v zimě po šesté hodině vyjít z domu bez hole. A vlastencem může být v Čechách každý tvor, rozumný nebo nerozumný, jen když zpívá české písně, nalívá si z korbelíčku, při tom nezná větší slast, než milovat vlast! Pak sepíše nějaké spisy a kritika o nich nesmí říci, že jsou špatné z příčiny svrchu uvedené. Takový je stav české kritiky. Ó jemine! ó jemine! zkormoucené břicho mé.”

Jak tomu bylo s naším vlastenectvím v minulém století, mohu dokumentovat vlastenectvím svých prarodičů a rodičů. Všichni moji prarodiče byli velcí vlastenci. Můj dědeček byl učitelem buditelem, babička (která Salzburku nikdy neřekla jinak než Solnohrad) mi přiblížila Masaryka. Otec za Protekorátu vyhnal ze svého obchodu Němku, která se o Češích zmínila jako o ksindlech, a šel za to do vězení.

Já jsem měl to štěstí, že oba moji třídní učitelé na základním stupni byli vlastenci, Sokolové a za komunistické totality jen napůl utajení masarykovci.

Jak je tomu dnes, všichni nebo většina z nás ví. Je povadlé, pesimistické a povzbuzované pouze extrémními populisty v čele s Tomiem Okamurou.

Navazuji na to tím, co pro Seznam napsal novinář, spisovatel a věřím, že rozumný vlastenec Miloš Čermák: „Jestli je něco dneska analogií dobývání vesmíru v šedesátých letech, pak jsou to digitalizace a umělá inteligence. Že jsme na začátku, nebo dokonce uprostřed revoluce, je jasné. Navíc jsme zemí, kde se tyto obory i na univerzitách dlouhodobě učí na špičkové úrovni. Proč tohle téma Fialova vláda už nezvedla, naprosto nechápu.

A mělo by to být ve velkém stylu. Být trochu bláznivou by vládě slušelo. Jak říkal Steve Jobs ve svém legendárním projevu k absolventům Stanfordu: ‚Stay hungry, stay foolish‘ (Zůstaň hladový, zůstaň bláznivý). To byl projev – až na výjimky – pro budoucí byznysmeny. Ale v dnešní situaci může docela dobře platit i pro vládu. ‚Hungry“… budeme, teď ještě trochu „foolish‘.

Skutečně není důvod, aby Fialův kabinet nebyl víc bláznivý v tom, kde se otevírají šance. Nebo tedy aspoň trochu víc odvážný… Argument, že v době krize přece stát nepřijde s velkými plány v něčem tak kontroverzním a nejistém, je nesprávný. Naopak – právě v době krizí a nejistoty je šance dát základy budoucí výjimečnosti a prosperitě.“

Pomůže nám k tomu pocit méněcennosti, podobně jak pomohl našim předkům v devatenáctém a v první polovině dvacátého století??