Příčiny jsou zřejmé: 2. republika, Protektorát, éry komunismu a postkomunismu. Máme sice po Masarykovi pojmenovány různé instituce, školy, ulice atd., avšak řadoví lidé o jeho myšlenkách, hodnotách a zásadách vědí velmi málo nebo téměř nic. Politici občas k jeho hrobu či sochám položí věnce, ale jinak je jim lhostejný nebo je jim dokonce nepřítelem.

Nijak zvlášť ho nepodporují ani naši akademici a humanitně orientovaní vědci. Je nepopiratelnou skutečností, že nikdo z nich Masaryka dostatečně nechápe. Je to neuvěřitelné, ale vesměs ho nechápou ani učitelé společenských oborů Masarykovy univerzity a vědci usazení v Masarykově ústavu Akademie věd. Utápí se v podružnostech a neuvědomují si, že byl mimořádným nadhledem vybaveným polyhistorem a že jeho ideový odkaz našemu národu i celému světu je univerzálně platný, nadčasový, zcela výjimečný a dnes obzvlášť potřebný.

Nechápou slova francouzského historika Alaina Soubiguoa: „Jediná podstatná otázka zní, zda byly život, názory a jednání tohoto ‚filosofa na trůně‘ logicky skloubené, pokud přímo netvořily jednotu. Na takové syntéze všechny dosavadní studie věnované Masarykovi ztroskotaly. Každé, i té nejpečlivější z nich, chybí nadhled potřebný k hledání spojitostí.“

I proto je u nás dnes Masarykův odkaz téměř zapomenut, a co je ještě horší, ve světě je zapomenut úplně. Přitom, jak to napsal bývalý a dnes již zesnulý předseda České pedagogické společnosti Bohumír Blížkovský, „Masaryk dal národu a světu to, co dnes chybí nejvíc: spolehlivou hodnotovou orientaci, potřebné a jisté ideály i reálný program, jak je naplňovat.“

Nejhorší na celé věci je, že zapomínání Masaryka zaviňují naši pravicoví i levicoví politici. Zejména jim nevyhovuje, že své pojetí demokracie stavěl na morálce a na odmítání jakýchkoli demagogií a nepravd.