Konflikt mezi Izraelci a Palestinci je velmi komplikovaný, a kdo ho nevidí v patřičné šíři a v důležitých historických souvislostech, nemá šanci ho vidět náležitě.

Začal myšlenkou sionismu, vzniklou koncem 19. století. Její autor Theodor Herzl vyšel z potřeby Židů mít vlastní území, nepředpokládal je však nutně v Palestině. Zásadní změnu přivodil britský ministr zahraničí Arthur Balfour, který v roce 1917 vyhlásil, že „pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině“. Jak se později ukázalo, mělo to pro další události rozhodující význam, a pokud lze hovořit o tom, kdo následný neblahý vývoj zavinil, byl to zejména on, resp. Britové. Bylo to nesmyslné, podobně jako kdyby Poláci a my Češi jsme se měli vrátit na území obývané před staletími Polabskými Slovany.

Palestinci toto území obývali minimálně od 2. století n. l. a Židé tam ještě v druhé polovině 19. století tvořili zanedbatelnou menšinu. Po pogromech, kterým čelili zejména ve východní Evropě, se tam začali přistěhovávat, zpočátku nekonfliktně, Palestinci se tomu však brzo začali bránit. V té době bylo jejich území součástí protektorátu Britský mandát Palestina. Do roku 1930 tam Židů přibylo víc než sto tisíc, po nástupu nacismu dalších 250 tisíc, ve srovnání s Palestinci však nadále zůstávali výraznou menšinou.

Ve třicátých letech odpor Palestinců vůči Židům narostl, což vedlo k povstání, za něhož zabrali velkou část svého území. To Brity přivedlo k zavedení pro židovské přistěhovalce omezujících kvót, Židé se je však snažili nerespektovat a extrémisté mezi nimi začali Brity terorizovat. Po roce 1945 se konflikt vyostřil a po několika dalších židovských útocích se válkou oslabená Británie svého mandátu v Palestině vzdala a přestala tak Židy omezovat.

Další ránu Palestincům zasadila OSN, když v roce 1947 plánem na rozdělení Palestiny podpořila pouze Židy. Nakolik v tom hrál soucit s nimi po holocaustu a jakou roli v tom sehrály mezinárodní židovské lobby, se dnes lze pouze dohadovat. Palestinci a Liga arabských států se proti tomu postavili mimo jiné proto, že šlo o porušení ustanovení Charty OSN, dávající každému národu právo na určení svého vlastního území a osudu.

Karta se zásadním způsobem obrátila, když Stát Izrael byl OSN legalizován. Palestinci na to nepřistoupili, stejně jako nyní Ukrajinci nepřistupují na okupaci části svého území Rusy. V té době na daném území žilo 1,2 milionu Palestinců, resp. Arabů, a 650 tisíc Židů. Vzápětí došlo k arabsko-izraelské válce. Po víc než roce bylo vyhlášeno příměří a stanoveny dočasné hranice, známé dnes jako hranice Západního břehu řeky Jordánu, a Egypt převzal kontrolu nad Pásmem Gazy. Podle odhadů OSN během této války opustilo svou vlast na 710 tisíc Palestinců, tj. zhruba 80 procent dřívější populace, a osud těchto uprchlíků dodnes silně zatěžuje arabsko-izraelské vztahy.

Další léta byla poznamenána velkou imigrační vlnou Židů přeživších holocaust a dalších, kteří byli vyhnání z arabských zemí. Do roku 1958 vzrostla židovská populace v Izraeli na dva miliony. V roce 1964 vznikla Organizace pro osvobození Palestiny, která si dala za úkol dosáhnout zničení Izraele. Šestidenní válka v roce 1967 však přinesla Izraeli vítězství a zisk území Západního břehu, Pásma Gazy, Sinajského poloostrova (ze kterého se později stáhl), Golanských výšin a Východního Jeruzaléma. Jomkipurská válka v roce 1973 též skončila vítězstvím Izraele, další boje však pokračovaly.

V roce 1993 byla mezi Izraelci a Araby podepsána mírová dohoda, z níž vyplynulo, že na území Západního břehu a pásma Gazy bude ustavena palestinská samospráva. Na obou stranách ovšem zůstali odpůrci, na palestinské straně to byla zejména organizace Hamás a Palestinský islámský džihád. Neřešitelná situace se nevyřešila a spory a ozbrojené konflikty pokračovaly.

Dnešní situace je všeobecně známa, je však oběma stranami protichůdně popisována a vysvětlována, a rozdílně je chápana i v jiných zemích. Palestinci se práva na své území nevzdali, je to však již neuskutečnitelné, čímž jsou nesmírně frustrováni. Dlouhodobě trpí mnohem víc než Izraelci, což v loňském roce vyústilo v teroristický útok Hamásu.

Adekvátně posouzeno, žádná strana není lepší než druhá a teroristické byly obě. Izraelci se k Palestincům vždy chovali jako agresoři, dodnes se k nim chovají jako k méněcenným a potírají je, což sice vzdáleně, ale přesto upomíná na dřívější chování nacistů vůči nim. Prvotní, a tedy i základní či největší vinu nesou oni.