Strany, které mohou oslabit ANO a SPD
Na naší politické scéně se v poslední době vytvořilo vakuum, které dříve zaplňovaly levicové strany. Naštěstí padli komunisté, naneštěstí téměř padli sociální demokraté, a dokázaly toho využít zejména ANO a SPD, které jsou svou podstatou pravicové, autokratické a silně populistické, čímž ohrožují naši dodnes nevyspělou demokracii. Nynějších preferencí dosahují především vymýváním mozků řadovým občanům.
Naše společnost v současné době sice preferuje pravici, avšak nenechme se tím mýlit. Lidé tíhnoucí ke spravedlivé sociálně tržní ekonomice neboli ke středolevicové politice nadále převažují, jen jsou desorientováni pravicovou propagandou. Postupně ji ovšem prohlížejí a dříve nebo později dojde k v demokraciích obvyklému „střídání stráží“.
Tomu je však nutno vydatně a bezodkladně napomoci. Sociální demokraté sice v příštích parlamentních volbách pravděpodobně překonají pětiprocentní hranici, avšak většího průlomu zřejmě nedosáhnou, neboť se jim nepodaří překonat dnes svou již delší dobu trvající vnitřní krizi. Kde jsou ty časy, kdy se v jejich čele pohybovali Rychetští, Špidlové, Dienstbierové a Sobotkové – všichni více nebo méně masarykovci - a kdy je neničili Zemanové a Paroubkové? Bez nového věrohodného, charismatického, dostatečně vzdělaného, vitálního, nezkorumpovaného a razantně si počínajícího vůdce se neobejdou, a navíc by mu podobně jako Bohuslavu Sobotkovi neměli házet klacky pod nohy „lánští pučisté“ a celá řada dalších. (Osobně bych si přál, aby se Bohuslav Sobotka vrátil, ale jeho znechucení z politiky naprosto chápu.) S jen mírnou nadsázkou lze říci, že ozdravení SOCDEM by znamenalo ozdravení naší politiky a tím i celé společnosti. Pravděpodobné to však příliš není.
Nadějnější jsou Piráti, spolu se Zelenými jediní, kdo jsou nezkorumpovaní a tudíž stále věrohodní. Nejsou tak silní, jak by mohli být, ale jak skoro jistě budou, pokud nebudou znovu vykroužkováni. Oproti svým začátkům se posunuli ke střední levici, podle mého názoru by se však měli posunout ještě víc, protože by to bylo opodstatněné a zejména proto, že levicová díra na politickém trhu po tom jednoznačně volá.
Bez naděje nejsou ani Zelení, hlavně díky mladé generaci a všem, kdo si uvědomují, jak vážně je dnes ohrožena příroda a tím i celé lidstvo. Jejich dřívější voliči je opustili mimo jiné proto, že jako politická strana se ocitli na dně politického spektra (byť u mladých lidí v poslední době dosahují tří procent) a že nechtěli ubírat hlasy jiným stranám bojujícím proti Babišovi. Zde je mi líto zejména Ondřeje Lišky a Josefa Vavrouška. Liška byl podobně jako Sobotka trestuhodně „vymlácen“ primitivy-ekonomisty v čele s Klausem a Zemanem. Také on by se měl vrátit, ale ani jemu nebude možno vyčítat, pokud to neudělá.
Josefa Vavrouška, ekologa a jednoho z našich největších politstopadových politiků-vizionářů, který tragicky zemřel v roce 1995, nemohu nezmínit obšírněji, protože naší širší veřejností je už téměř zapomenut. Pro ty znalejší je však skoro stejně jako Masaryk a Havel nezapomenutelný. Jako u nás jeden z prvních pochopil varovné závěry vědeckých studií o ničení životního prostředí z šedesátých let minulého století. Před rokem 1989 pracoval v Ekologické sekci Biologické společnosti ČSAV, v roce 1990 se stal ministrem vlády ČSFR a předsedou Federálního výboru pro životní prostředí. V roce 1991 zorganizoval první konferenci o životním prostředí v Evropě, na kterou přijeli ministři životního prostředí z celé Evropy. Od roku 1992 a až do své smrti byl předsedou české Společnosti pro trvale udržitelný rozvoj. Publikoval několik knih a velkou řadu odborných článků. Od roku 1996 udělovala Nadace Charty 77 na jeho památku Cenu Josefa Vavrouška, pak ji převzala Nadace Partnerství. V roce 2002 mu prezident Václav Havel in memoriam udělil Medaili za zásluhy 1. stupně. Není k pláči, že nemohl dokončit své dílo? Že nikoho dalšího takového už nemáme? Není to k pláči pro celou naši společnost? Že o environmetalistku je u nás na rozdíl od sousedů Německa a Rakouska minimální zájem? Není to jeden z očividných příznaků zaostalosti naší demokracie?
Zelení někoho jemu se alespoň trochu podobajícího nutně potřebují. Někoho, kdo je znovu pozvedne a veřejnosti důrazně připomene jejich vize. Kdo je podnítí, aby se mnohem víc veřejně angažovali. Nemusejí přitom jako Zeman a Babiš objíždět republiku, stačí aktivovat místní organizace, aby pořádaly přednášky, oslovovaly místní školy, publikovaly a domáhaly se hlasu ve sdělovacích prostředcích.
Demokracie musí už se své definice sloužit všem lidem, nejen těm ekonomicky a mediálně silným bohatým. V dnešní době musí sloužit též celé Zemi a její přírodě. V žádném případě nesmí být pravicová, která se prosazuje jen díky demagogiím a lžím, ale „pouze“ středolevicová, a sama se demagogií a lží nesmí dopouštět, zvláště když pravdivé argumenty je nepotřebují.
Snad k upřímnému středolevicovému smýšlení dříve nebo později dospěje také náš nový prezident. I to by proti Babišovi a Okamurovi pomohlo.
(napsáno pro Přítomnost)
Naše společnost v současné době sice preferuje pravici, avšak nenechme se tím mýlit. Lidé tíhnoucí ke spravedlivé sociálně tržní ekonomice neboli ke středolevicové politice nadále převažují, jen jsou desorientováni pravicovou propagandou. Postupně ji ovšem prohlížejí a dříve nebo později dojde k v demokraciích obvyklému „střídání stráží“.
Tomu je však nutno vydatně a bezodkladně napomoci. Sociální demokraté sice v příštích parlamentních volbách pravděpodobně překonají pětiprocentní hranici, avšak většího průlomu zřejmě nedosáhnou, neboť se jim nepodaří překonat dnes svou již delší dobu trvající vnitřní krizi. Kde jsou ty časy, kdy se v jejich čele pohybovali Rychetští, Špidlové, Dienstbierové a Sobotkové – všichni více nebo méně masarykovci - a kdy je neničili Zemanové a Paroubkové? Bez nového věrohodného, charismatického, dostatečně vzdělaného, vitálního, nezkorumpovaného a razantně si počínajícího vůdce se neobejdou, a navíc by mu podobně jako Bohuslavu Sobotkovi neměli házet klacky pod nohy „lánští pučisté“ a celá řada dalších. (Osobně bych si přál, aby se Bohuslav Sobotka vrátil, ale jeho znechucení z politiky naprosto chápu.) S jen mírnou nadsázkou lze říci, že ozdravení SOCDEM by znamenalo ozdravení naší politiky a tím i celé společnosti. Pravděpodobné to však příliš není.
Nadějnější jsou Piráti, spolu se Zelenými jediní, kdo jsou nezkorumpovaní a tudíž stále věrohodní. Nejsou tak silní, jak by mohli být, ale jak skoro jistě budou, pokud nebudou znovu vykroužkováni. Oproti svým začátkům se posunuli ke střední levici, podle mého názoru by se však měli posunout ještě víc, protože by to bylo opodstatněné a zejména proto, že levicová díra na politickém trhu po tom jednoznačně volá.
Bez naděje nejsou ani Zelení, hlavně díky mladé generaci a všem, kdo si uvědomují, jak vážně je dnes ohrožena příroda a tím i celé lidstvo. Jejich dřívější voliči je opustili mimo jiné proto, že jako politická strana se ocitli na dně politického spektra (byť u mladých lidí v poslední době dosahují tří procent) a že nechtěli ubírat hlasy jiným stranám bojujícím proti Babišovi. Zde je mi líto zejména Ondřeje Lišky a Josefa Vavrouška. Liška byl podobně jako Sobotka trestuhodně „vymlácen“ primitivy-ekonomisty v čele s Klausem a Zemanem. Také on by se měl vrátit, ale ani jemu nebude možno vyčítat, pokud to neudělá.
Josefa Vavrouška, ekologa a jednoho z našich největších politstopadových politiků-vizionářů, který tragicky zemřel v roce 1995, nemohu nezmínit obšírněji, protože naší širší veřejností je už téměř zapomenut. Pro ty znalejší je však skoro stejně jako Masaryk a Havel nezapomenutelný. Jako u nás jeden z prvních pochopil varovné závěry vědeckých studií o ničení životního prostředí z šedesátých let minulého století. Před rokem 1989 pracoval v Ekologické sekci Biologické společnosti ČSAV, v roce 1990 se stal ministrem vlády ČSFR a předsedou Federálního výboru pro životní prostředí. V roce 1991 zorganizoval první konferenci o životním prostředí v Evropě, na kterou přijeli ministři životního prostředí z celé Evropy. Od roku 1992 a až do své smrti byl předsedou české Společnosti pro trvale udržitelný rozvoj. Publikoval několik knih a velkou řadu odborných článků. Od roku 1996 udělovala Nadace Charty 77 na jeho památku Cenu Josefa Vavrouška, pak ji převzala Nadace Partnerství. V roce 2002 mu prezident Václav Havel in memoriam udělil Medaili za zásluhy 1. stupně. Není k pláči, že nemohl dokončit své dílo? Že nikoho dalšího takového už nemáme? Není to k pláči pro celou naši společnost? Že o environmetalistku je u nás na rozdíl od sousedů Německa a Rakouska minimální zájem? Není to jeden z očividných příznaků zaostalosti naší demokracie?
Zelení někoho jemu se alespoň trochu podobajícího nutně potřebují. Někoho, kdo je znovu pozvedne a veřejnosti důrazně připomene jejich vize. Kdo je podnítí, aby se mnohem víc veřejně angažovali. Nemusejí přitom jako Zeman a Babiš objíždět republiku, stačí aktivovat místní organizace, aby pořádaly přednášky, oslovovaly místní školy, publikovaly a domáhaly se hlasu ve sdělovacích prostředcích.
Demokracie musí už se své definice sloužit všem lidem, nejen těm ekonomicky a mediálně silným bohatým. V dnešní době musí sloužit též celé Zemi a její přírodě. V žádném případě nesmí být pravicová, která se prosazuje jen díky demagogiím a lžím, ale „pouze“ středolevicová, a sama se demagogií a lží nesmí dopouštět, zvláště když pravdivé argumenty je nepotřebují.
Snad k upřímnému středolevicovému smýšlení dříve nebo později dospěje také náš nový prezident. I to by proti Babišovi a Okamurovi pomohlo.
(napsáno pro Přítomnost)