Musím se smát... aneb Nebe nemá dno
Co čteme – nebo možná kde čteme. Čteme různě – v knihách, v internetu, v médiích, můžeme také číst myšlneky v sobě samých nebo duších druhých. Těch blízkých, které si namlouváme, že známe nebo také v neznámých a vzdálených, o kterých můžeme ke svému velkému překvapení mít pojednou vzácnou shodu pocitů i myšlenek nebo snad přímo stavů duše.
Hana Andronikova.
Vybavila se mi předvánoční zpráva a otázka z rozhlasového pořadu – Kdo to byl?
Autorku jsem ani neznal, trapná věc, ale není nutno vždy znát vše a všechny, je spíše potřeba a nutnost se nebát setkání s nimi nebo s jejich dílem a knihami. Knih stačila Hana napsat za své autorské období několik. Oslovily mne již svými názvy a jistou excentrikou, vnitřním mysticismem i hledáním zdraví v pravdě. Tedy poměrně podobným zaměřením, které je dáno mnohým z nás, nejen mně. Zvuk slunečních hodin, Srdce na udici, Nebe nemá dno.
Předvánoční zpráva říkala, autorka podlehla předčasně chorobě a my se již do budoucna nemáme šanci setkat s jejími příběhy v dalších knihách a dílech. Nečekaná životní situace, deprimující pomyšlení, ale může nám to pomoci se zastavit, zastavit na chvíli vířivku vlastních událostí, zamyslet se nad osudem svým i nad tím, vším, co Hana popisuje ve svém díle. Zauvažovat nad smyslem psaní, které mluví a popisuje autorka tak, že se v životě stává zlom neovlivnitelnou událostí, nemocí či smrtí blízké osoby. V její poslední knize nazvané „Nebe nemá dno“ se vyskytuje hledání pravdy o životě a smrti, dna na nebi. Autorka projela půl světa za přírodní nadějí ve vyléčení , aby se nakonec usmířena se vším osudným zase vrátila domů.
Nebe nemá dno – nebe nezná vyvolených, chtělo se mi napsat, evokuje se to navzájem, ale není to stejné. Je to jiná doba, jiné prostředí, jiný příběh. Stejně jako každý životní příběh jednoho každého z nás se odvíjí na plátně času, zdánlivě se podobá svým vyvoleným, má i nemá dno. Má i nemá anděla života, který se i těm nejlepším zjeví ve finále života jako anděl smrti. Je to poselství, které nám zanechávají ti, kteří již odešli. Hana Andronikova tím již prošla a může své vize v knize takto sdělovat.
Přečetl jsem již leccos o chmurných nadějích i vyhlídkách jak se odchází ze života, zde je prosím vyjmuto z knihy Hany Andronikove "Nebe nemá dno":
"Musím se smát, jak se hezky učíme všechno pojmenovat, jak se učíme vyjednávat, vyjádřit se ve větách, souvětích, komplikovaných obratech, jak dokážeme balit myšlenky, jak se koupeme v rétorice, diskusích, bojujeme se slovy, žijeme slovy, opevňujeme se slovy a pak, tváří v tvář velké kmotře smrti je nám to úplně nanic."
/v originále na ho***/ Hana Andronikova /1967-2011/ - Klid její duši….
**
Zdeněk Wachfaitl
Hana Andronikova.
Vybavila se mi předvánoční zpráva a otázka z rozhlasového pořadu – Kdo to byl?
Autorku jsem ani neznal, trapná věc, ale není nutno vždy znát vše a všechny, je spíše potřeba a nutnost se nebát setkání s nimi nebo s jejich dílem a knihami. Knih stačila Hana napsat za své autorské období několik. Oslovily mne již svými názvy a jistou excentrikou, vnitřním mysticismem i hledáním zdraví v pravdě. Tedy poměrně podobným zaměřením, které je dáno mnohým z nás, nejen mně. Zvuk slunečních hodin, Srdce na udici, Nebe nemá dno.
Předvánoční zpráva říkala, autorka podlehla předčasně chorobě a my se již do budoucna nemáme šanci setkat s jejími příběhy v dalších knihách a dílech. Nečekaná životní situace, deprimující pomyšlení, ale může nám to pomoci se zastavit, zastavit na chvíli vířivku vlastních událostí, zamyslet se nad osudem svým i nad tím, vším, co Hana popisuje ve svém díle. Zauvažovat nad smyslem psaní, které mluví a popisuje autorka tak, že se v životě stává zlom neovlivnitelnou událostí, nemocí či smrtí blízké osoby. V její poslední knize nazvané „Nebe nemá dno“ se vyskytuje hledání pravdy o životě a smrti, dna na nebi. Autorka projela půl světa za přírodní nadějí ve vyléčení , aby se nakonec usmířena se vším osudným zase vrátila domů.
Nebe nemá dno – nebe nezná vyvolených, chtělo se mi napsat, evokuje se to navzájem, ale není to stejné. Je to jiná doba, jiné prostředí, jiný příběh. Stejně jako každý životní příběh jednoho každého z nás se odvíjí na plátně času, zdánlivě se podobá svým vyvoleným, má i nemá dno. Má i nemá anděla života, který se i těm nejlepším zjeví ve finále života jako anděl smrti. Je to poselství, které nám zanechávají ti, kteří již odešli. Hana Andronikova tím již prošla a může své vize v knize takto sdělovat.
Přečetl jsem již leccos o chmurných nadějích i vyhlídkách jak se odchází ze života, zde je prosím vyjmuto z knihy Hany Andronikove "Nebe nemá dno":
"Musím se smát, jak se hezky učíme všechno pojmenovat, jak se učíme vyjednávat, vyjádřit se ve větách, souvětích, komplikovaných obratech, jak dokážeme balit myšlenky, jak se koupeme v rétorice, diskusích, bojujeme se slovy, žijeme slovy, opevňujeme se slovy a pak, tváří v tvář velké kmotře smrti je nám to úplně nanic."
/v originále na ho***/ Hana Andronikova /1967-2011/ - Klid její duši….
**
Zdeněk Wachfaitl