Je poměrně útlá knížka s mnoha zamyšleními a rozmluvami, které Miroslav Horníček vedl jako monolog s osobami francouzské historie i uměleckých kruhů. Pro motto knihy vybral myšlenku francouzského naturalistického básníka Alfonse Daudeta, rodáka z Provence.

„Celý ten krásný provensálský kraj žije jenom světlem.“

/Alfons Daudet – Listy z mého mlýna/

Miroslav Horníček se hned v úvodu vyznává z dávné své jinošské touhy po poznání tohoto příjemného kraje, kterým byl odedávna přitahován a kam se nakonec též ve svých čtyřiceti letech také dostal, aby se seznámil a prošel s místy odpočinku umělců, jimž věnoval své kroky a literární i skutečnou vzpomínku.

“Měl jsem to štěstí, že jsem mohl psát na jedné stráni toho kouzelného kraje, pod modrým nebem bez mráčku a doprovázen cikádami…..“ sděluje. Horníčkova kniha je sestavena z úvah ve formě dopisů literárním i historickým postavám, básníkům i malířům, se zdůrazněním básní o Provenci, od V.Nezvala a F.Mistrala. Závěr a možná velmi dobře zvládnutý je Horníčkem věnován památce jeho současníka, francouzského herce Gérarda Philipa.

V dopisech básníkům Daudetovi a Mistralovi cítím své naprosté ohromení z umělcovy duše, jakou pan Horníček bezesporu byl, nejčistší myšlenky a srovnání se s těmito umělci, které oslovuje. Jeho text z knihy svědčí o dokonalosti myšlenek , které vedly k jejich sestavení i napsání. Z popisu návštěvy v domě básníka Mistrala v Maillane píše Horníček doslova:

„Zůstat před Vaším psacím stolem a vidět ho. Ne se na něj dívat jako už tolik jiných, jako už na tolik jiných v nejrůznějších pokojích při nejrůznějších prohlídkách, ale vidět Váš stůl, stůl svého básníka, vidět ho, jako bych věděl, že tím svým viděním ho nesu, sděluji sám sobě, podmiňuji jeho bytí a že jeho bytí vracím, že ho z šera památnosti zase činím stolem, kusem existence každocenní, perné, radostné a živé.“

Dopis pokračuje nádhern básnickým popisem představ Horníčkových a představ o čase, kdy básník Mistral psal své verše. Příjemně slavnostní je popis dvojice básníků Mistrala a Daudeta, přitom bez patosu a s lehkým nádechem příjemna a úcty. Návštěvu domu uzavírá myšlenkou vzniklou při prohlídce jídelny.

„Můj drahý básníku, vždycky se jde dál a pořád se něco opouští. Jsme něčím pořád opuštěni, čas plyne jako proud, čas vane jako vítr a člověk se marně pokouší něco mu vzít, něco si přisvojit, aby to už vždycky bylo na dosah, třeba vadnoucí, třeba už povadlé, a přece – aspoň pro někoho – ještě plné krve, vůní, větru nebo žalu.

A proto vyvolení píšní básně.

A proto ostatní ryjí svá jména do zřícenin, odvážejí si mušle z mořských břehů a ukrývají květy na dně zásuvek a mezi listy knih. Jako já tu malou červenou růži z Vaší zahrady.“

Probírám se druhým dopisem Horníčkovým básníku Mistralovi, je to nádherné vyznání předávané francouzskému básníkovi o prožitku z četby českého básníka Erbena. Popisuje a představuje Erbena, Mistralova současníka, neboť jak píše, jistě se neznali.

„Náš pan Erben, pane Mistrale, znal slova zaříkavá, slova přivolávající , slova otevírající časně zrána květy i černá slova půlnocí, slova dosud nenarozených i slova, která ptáka mohou vrátit na zem, slova kamenů i slova chleba, maličká, mlčící slova, zírající nám v noci do oken, lehounká slova cvrčků a nevýslovně těžká slova osudu.“

Horníček předává Mistralovi obrazy a pojmy ztvárněné Erbenem, předává a popisuje s básnickým zápalem hloubku a smysl Erbenovy Polednice. Popisuje velice sugestivně jak na Polednici pohlíží, snad že ho vábí a přesto se jí obává. Horníček Mistralovi píše o svých duševních prožitcích, o mystice v básni Erbenově. V cestě českou krajinou alegoricky Polednici ztotožňuje se Šedivým sloupem, kráčejícím sloupem povstalým z víru prachu.

Slova Horníčkova jsou velmi barvitá až téměř dosahují dramatičnosti vlastní básně Erbenovy.


Tma jako v hrobě,

Mráz v oknu duje,

V světnici teplo u kamen.

V krbu se svítí,

Stará podřimuje,

Děvčata předou měkký len.



S verši o předení lnu Horníček tvrdí a dokazuje, že Erbenovy verše jsou klíčem k zasažení podvědomí a zkušeností všech lidí, že básník se dotýká jedné společné paměti a smyslu společenství, aby je oslovil a vyvolal ze tmy nebytí či nepaměti. Tak hovoří zkušenosti pokračuje Horníček a popisuje jaký pocit měl při prvním čtením Mistralových veršů. Stejné jako u Erbena. A to je smyslem tohoto druhého dopisu, přiblížit Mistralovi osobu a smysl básní Erbenových, aby mohl v závěru vyslovit své přání o setkání těchto dvou básníků na nebesích.

„Vaše verše se mně dotýkaly – míst kdesi ve mně, které jsem neznal, ale poznával. Měl jsem živý, silný a dobrý pocit, že Vás znám, že znám i Vaše básně, že jsem je znal a snad jen pozapomněl, že se k nim jenom vracím, jako se člověk vrací do míst svého dětství, svého rodiště. Jen u Vás dvou mám ten pocit

A vzkazuji Vám to pod nebem naší země, pod nebem Vaší země, pane Mistrale, a chtěl bych, aby se Vám ten můj vzkaz donesl na nebe básníků, ve které věřím, ve kterém, věřím, jste jeden s druhým, oba vedle sebe a oba spolu.“


Fréderic Mistral – Báseň na vlastní náhrobek



Mám před očima zahrádku

a malou kapli s bílou bání,

kde něm se choulím do chládku

jak hlemýžď z našich slunných strání.



Vší naší pýchy úsilí

by prchla v času, jenž vše plení,

nezbrání, aby ve chvíli,

se nezmněnila v zapomnění.



A tak až bude tázán ten

či onen mladý selský chasník:

„Jaký to chrám zde?“ poví jen,

„Toť hrob, co má tu jeden básník.“



Velmi působivé jsou též Horníčkovy dopisy malířům Cézannovi a van Goghovi. Rozmluva s Cézannem o stále čerstvých jablkách v jeho ateliéru, o láhvi, sklence, brašně a paletě…

S Vincentem, schůzka u mostu, pár minut cesty od Arles, od mostu, který mnohokrát maloval a který dnes nese jeho jméno. V dopise Vincentovi Horníček střídá citace z Vincentových dopisů a svá vyznání a pozorování.

Vincent píše v jednom dopise bratrovi – Kdyby Tě snad některý měsíc příliš zatěžovalo posílat mi barvy, plátno, atd., pak je neposílej protože je lépe žít než bez duše malovat.

Záleží především na tom, aby doma nebylo ani smutno ani mrtvo. Na tom záleží víc než na malířství.


„Pane Vincente, chtěl bych Vám poděkovat, za mnohé poděkovat, za Vaše dílo samozřejmě. A také za slova, kterými jste, sám bez domova a vlastním uměním si velmi nejistý vyslovil cosi jako požadavek jisté rovnováhy, která je jenom tam, kde život nad uměním trochu převažuje.“

A nakonec - dopis popisuje myšlenky a vzpomínky českého herce na setkání s mimořádným francouzským hereckým talentem při setkání v Praze v roce 1955 v Národním divadle a na společnou četbu veršů Villonových. Popisuje nostalgii při hledání a nalezení hrobu herce, který skonal velmi mlád a jaksi na vrcholu svých tvůrčích a uměleckých sil. Gérard Philippe.

„Jsem v Saint-Tropez už potřetí ve svém životě, ale teprve teď jsem se dozvěděl, že Váš hrob je pouhé čtvrthodiny odtud. Mířím nahoru doo kopců, k městečku Ramatuelle.

Některé výsledky, byť byly početně správné, nemohu pochopit a přijmout. Nechci je uznat, 1959, 1922. Stál jsem nad místem, kde ležíte v kostýmu Cida, jeden z přečetných obrazů své krásné země, jejího mládí a její odvahy.“

*
Je to útlá knížka, ale se silným obsahem. Pokud se do ní zabořím, těžko se z Horníčkovy Provence vystupuje, vůně levandule je úžasná, olivový olej též….

**
Zdeněk Wachfaitl