Z kulturních pořadů v televizi si vybírám takové, o nichž si dokáži udělat svůj úsudek nebo si případné výstavy prohlédnu na vlastní oči a získám tak přímější a jasnější pohled na popisované a divákovi či čtenáři podávané a předkládané informace.

8. ledna t.r. dopoledne jsem shlédl v televizi francouzský dokument „René Magritte - Den a noc“ . Portrét o surrealistickém malíři původem z Belgie. Malíř, jehož obrazy a poselství vyřčené z nich mne oslovilo a docela uchvátilo. Sledoval jsem v pořadu se zvláštním napětím vše, co bylo ve filmu řečeno, ukázáno a předneseno. Včetně informací o právě probíhající výstavě tohoto významného umělce ve Vídni v galerii Albertina. Výstava trvající do právě uplynulé neděle mne přitahovala přímo magicky, možná také proto, že název výstavy „Princip rozkoše“ má vazbu na Magrittovo vědomí ve smyslu života, vazbu na Freudem řečenou myšlenku „Umění je nejzřejmější návrat potlačeného vědomí“.



Víkendová cesta do Vídně k přátelům a Albertina v jarním sobotním dni byla velice příjemný zážitek. Tolik duševních vjemů a Magrittových duševních koláží v prostoru impozantní galerie jsem ani nečekal. Včetně další výstavy o impresionistech jsem získal velmi zajímavý pohled na vše, co téměř jarní den, kdy se dalo císařským městem pohybovat jen v saku, poskytoval.



Procházel jsem výstavní sály v Albertině, z obrazů René Magritta ke mně promlouvalo to, co bylo vyřčeno v dokumentárním filmu. Tváří v tvář skutečnosti jsem viděl a věděl, že to je naprosto správně, chápal jsem smysl věty, která se vznášela v prostoru:

*
„Nespí, nespí ale sní, dospěl ke svému srdci, aby pak bez oddechu maloval pod plným sluncem svou vnitřní noc. Když se pak den sešel s nocí – stal se zázrak“.

*
René Magritte maloval a stal se zázrak – jeho malby jsou dokonalé čitelné jako poselství vnitřního světa umělecké duše. Náměty a prolínání myšlenek, jichž bylo v prostoru výstavy tolik, že vtáhly diváky přímo do obrazů, aby se stali součástí umělcovy kompozice. Součástí a figurou, která je možná na na tahu… Takto vystavená díla působila na návštěvníky pohybující se téměř v úžasu a omráčení najednou, žádný šum, hluk, ani hovor – lidé vnímali duší. Vnímali možná stejně jako já, když jsem ještě zachytil v pohasínajícím slunci dne dojem nastávající noci z obrazu La Visage du Génius.

Duch se vznáší obrazem představivostí, kde člověk ze světa nepoznaných cest se v podání malíře duší upsal vlastnostem hmoty. Vize snů se promítá každý den na plátno života, nemůže to být jinak. Hlava genia se tříští o pocit vědomí, že toto vše je také v nás, ve všech nás, tam někde v duši. Tak hluboko, že ani netušíme, že to je vůbec možné a Magritte poznal již to, co každý z nás tají sám před sebou - každý může být genius – a je to možná ta jediná možnost žití a vize radostí všedního dne.

Poté se může stát skutečností i námět z Magrittova obrazu La Promesse – Naděje, kde je spojeno trojí vidění – spojení noci i dne svítáním nad mořem a nocí pod hvězdami povznesené bílou holubicí – Nadějí. Dostávám se tak až k dojmu a myšlence, která je stále nezodpovězena a kterou Magritte vkládal do svých obrazů – Co je vlastně skutečnost a jaký je rozdíl mezi vnímáním skutečnosti a skutečností…



A může být skutečností zázrak naděje pod hvězdami v ranním svítání? Může se takto vyjadřovat opravdu naděje? René Magritte se domnívá, že ano…


Zdeněk Wachfaitl
Praha
27. 2. 2012