Kantáta Bohuslava Martinů, zhudebněná báseň Miloslava Bureše „Píseň o studánce Rubínce“.

Letošní konec zimy se již vzdálil a Velikonoce jsou za dveřmi se všemi dny a jejich významy. Velikonoce, Květná neděle, Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota a Boží Hod Velikonoční. Kristus, víra, zrada, smrt, vzkříšení i zmrtvýchvstání. Boží zázrak? Možná, a pak už jen Pondělí velikonoční je dnem uvolnění a veselí, dnem vzývajícím nový život a zajišťujícím zdraví zdrojem síly přicházející z mízy stromů. Míza stromů bude ten skutečný zázrak a pak ještě něco, co je též s jarem spojeno a je tím skutečným svátkem jara v přírodě. Je to podivuhodné sepětí něčeho, co je v našich českých duších usazeno někde velmi hluboko dole a souzní s přetrpěnou zimou, nadějným rozpukem jara, příslibem léta a nového života.

Otvírání a čištění studánek je v naší krajině stejný zážitek i zázrak jako Kristovo Zmrtvýchvstání. Možná jako mé někdejší také zmrtvýchvstání, které se časově shodovalo s Kristovým již popsaným. Odešel jsem na Zelený čtvrtek a v neděli Velikonoční jsem zase vrátil a otevřel oči a „Otvírání studánek“ byl nejsilnější motiv z mého zmrtvýchvstání i léčení.

Pouť krajinou s dávným lidovým zvykem čištění pramenů zachytil vysočinský básník M.Bureš v básni o studánce Rubínce. Skladatel Bohuslava Martinů tuto báseň v roce 1955 zhudebnil, vytvořil Kantátu Otvírání studánek, jejímž obsahem je Burešova báseň. Skladba je inspirována prastarým obyčejem vítání jara spojeného s čištěním, „otvíráním“, studánek od nánosu jarního rmutu a loučením se s uplynulou zimou. Hudební dílo s nádherným obsahem, s procítěnými slovy básníka a nejjemnějšími hudebním motivy a tóny vyjadřující veškeré nálady předjarní krajiny, její touhy a snahy dobrat se k novém životu a být čistým proudem nejen na zemi, ale i v lidských srdcích a duších. Stále se mně to dotýká, Otvírání studánek mne kdysi velmi uchvátilo, mám to dílo velmi rád, dovolím si proto zde vybrat mým způsobem některé pasáže navozující atmosféru a námět. Možná poté bude snadno pochopitelné, jaké se v celé básni i skladbě ukrývá kouzlo, jaká je v ní síla a co doopravdy znamená síla jara a čistota duše.

„Jsem studánka opuštěná, voda moje zakalená,

zlý moci čarovný nedbaly na můj hlas varovný.

Chtěla bych být plná čisté pěny, bez bahna a bez kamení,

pak bych žízeň hasila, v lidech by pak byla jenom zdravá síla.“

K jaru se takové studánce ani moc nechce, je zakalená a smutná. Projeví své přání vílou ze studánky, každá studánka má svou vílu, která odříkává modlitbu za vodu s tímto veršem.

„Kéž máme hojnost čisté vody.

Kéž člověk se s úctou k vodě chová.

Kéž mají prameny léčivou moc.

Kéž lidé a vodní bytosti najdou svou společnou řeč.“

Mějme v úctě vodu a chovejme se k ní jako ke vzácnému daru, stejně jako ke vzácnému člověku, jehož čistou duši průzračná voda v jarní studánce připomíná.

„I studánky chtějí být čisté,

tak jako, děti, vy jste,

i jim se stýskalo po jaru.

Nejedna studánka malá se o pramínek bála,

aby nezapadl do kalu,

do bláta a do kamení,

tak jako člověk do soužení,

ani trochu vláhy by v ní nezbylo.

Vždyť každá studánka v lese na hladině nebe nese,

kdyby jí nebylo, o zem by se rozbilo.“

Studánky jsou nejčistším místem na zemi, jestliže je necháme zaniknout zmizí a již je nikdy nenajdeme. Pramen nebo studánka v lese je stále zázrakem vodních vrstev, zatím je ještě máme….

„Studánko, hlubáňko,

kde’s tak dlouho byla?

I mě zima soužila,

přišla jsem,

abych se z tebe napila…“

U studánky poklekněte, ponořte do ní svůj džbánek, pijte hluboce, voda vám bude hlídat spánek, klid ve vás vždy jistí i kouzelné dubové listí. Až si dáte druhý máz, pochopíte pravdu snáz.

„Zlý moci zaháním, nemoci vyháním.

a ty větře, odnes je s mraky, co zhoubu nosí

za lidi a zvířata a louky prosím,

za hory i doliny, za práky v povětří,

všechny dobré ušetři, co ze srdce litují,

odpusť jejich viny.

Studánko, hlubáňko,

buď vždycky čistá

a pro zdraví jistá.



Králko, milá králko, studánko rubínko,

proč tě stále kalili, proč že tě rmoutili,

krátké dny a dlouhé noci byla’s sama bez pomoci.

Když studánku a stružku vyčistili,

vytrysklo z hlubin tolik utajené síly,

že se vody z břehů vylily

a s jarními květy se objaly.“

Jaro je pozoruhodné, nemůžou-li jarní vody se prodrat nastoupí divotvorná síla, i voda ze studánek si proklestí svou cestu stejně snadno jako dobré slovo a dobrý člověk. Bureš i Martinů chápali v době padesátých let tuto očistu zřetelně metaforicky, proto také dílo uzavírá meditace vracejícího se poutníka , čímž se prostý venkovský námět povyšuje do filosofické roviny.

„Jdu cestou starou, vracím se k těm, co vodám písní cestu otvírali, co zde studny roubili a pevné plátno tkali, z nich jsem a vracím se k nim znova. Co na tom, že jejich dny jsou nenávratně pryč, z ruky do ruky si podáváme těžký klíč, klíč od domova.“

Možná jdu i já podobnou cestou, možná stačí jen pokleknout a omýt řasy, když ranní chlad doléhá na spánky a být na hladině své studánky. Stačí být na hladině své studánky, vybavuji si každé jaro u nás v doubravě, kde vklouznu pod hradbu dubových větví a se svátostí, abych nepošlapal jarní byliny, vyhlížím zázrak jara. Bylin a květů je tolik, že stojím vždy jen v uctivé vzdálenost a sleduji pramen, který svou vodu křišťálovou ze země vytlačuje a vlní se v potůčku….

Přijedu si přečíst jarní vody v potoce, postavím se na most a uvidím nebe na vodní hladině. Projdu se potokem v jasné vodě z luk, omýt se jako Kristus na Zelený čtvrtek a jestli lze odejít na poslední večeři, když ráno může být jen Ukřižování. S ránem již vody běží pod most, kde už nikdo nestojí ani není, stojím v ranní rose v pramínkách. Doubrava otvírá pupeny k životu, voda v botách zase přibývá, prodírám se houštím k pramenům. Vody je stále více, samá voda, až se studánka naplnila, přetéká, její voda běží s jarem do potoka pod most. Ze studánky Zmrtvýchvstání.

Jsou tu zase Velikonoce spojené s Otvíráním studánek v Kantátě Bohuslava Martinů a s celou přírodní scenérií v české krajině. Jaro i Velikonoce začínají vždy jarními vodami ze studánek, ještě je máme v krajině, ještě jsou i křišťálové…. Díky bohu.

**

Zdeněk Wachfaitl