Nejraději čtu Hrabala. Dospěl jsem k němu postupně. Asi takovým empirickým vývojem. Neruda, Čapek a Hašek, možná i jiní, ale tihle mi z českých autorů vystupují nejvíce. A pak ten Hrabal, kterému jsem zprvu jako kluk nerozuměl. Hrabala číst znamená být dospělý, Hrabal má neskutečně opravdovou duši, Hrabal si nic nevymýšlí. Všechno prožil, vše je autentické, vše je doloženo. Jeho text se neznatelně valí, vedle nás stejně v klidu a pohodlně jako Labe za Kerským lesem. Labe plyne a je hluboké stejně jako zážitky sdělované mistrem pera, mistrem pábení a vyprávění. Přitom stačí sejít z pobřežní cesty jako když zalovíme prsty v knize, v každé knize Hrabalově, pozvolna sestoupíme mírným břehem k řece. Pocítíme chuť vstoupit do těch vod asi jako začíst se do těch stránek, kde plyne melodie života ve skutečných tonech vyprávění. A když vstoupíme - do vod řeky Labe, proud nás obestoupí a šeptá všemi nervy příběhy a zážitky, jichž je tolik, že přes ně sotva vstoupíme do hlavního proudu, do děje spisovatelova života.

Hrabalův vypravěčský tok se opravdu podobá proudu řeky. Když spustí nelze jej zastavit, uchvátí nás a pohrává si s představivostí, a stejně jako když se čtenář do řeky pustí a ponoří. Nechce se mu z vody a drkotá modrými rty, je modrý zimou a je mu blaze, stále se koupe v proudu Hrabalových lidiček, postav, míst a celého děje vyprávění se nemůže nasytit.

Podobné je to při výpovědích o přírodě, o Kerském lese, o prožitcích Hrabalova působení a života. Ani se to moc nezdá, ale při bližším zkoumání jej snadno pochopíme. Hrabalův přírodní cit zde vystupuje jako duch lesa. Aby nepřehlédl les z proudu slov své tekoucí řeky a byl jako každý strom vznešený touhou přiblížit se přírodě pevně, jak jen dokáže, aby s ní splynul. Splynul pevně jako duby, zářil ve slunci ztepile jako borovice, vlnil se melancholicky ve větru jako bříza, šustil nevtíravě jako javor a byl cítit lepkavě jako olše. A ještě měl vzletnou vizi jako topol nade vším - nad celým lesem kráčí a nese se Hrabal a vybírá si stromy dle chuti a nálady. Les má i po celý rok barvy souznějící s Hrabalovými povídkami, barevnost se prolíná, je to pouto, vazba nebo tmel, kde spisovatel doplnil z lesní přirozenosti to podstatné, aby se přílišným popisem nevytratila syrová jednoduchost a obyčejná poetičnost. Ta každodenní, ta lehká, která se nad námi vznáší každý den a které si někdy ani nevšimneme…
*
Bohumil Hraba píše v knize Domácí úkoly z pilnosti.

„Kočka má koťata asi na šesti kódech. Jeden je na čas krmení, druhý na přivolávání, třetí na rychlé mizení , čtvrtý na stavění se mrtvým, pátý milostný kód na siestu, šestý kód je čas spát… Tak jak se posunuje západ slunce, jen jeden bažant má krásný teskný kód, kterým všem ostatním bažantům oznamuje, že skončil čas pastvy, že je čas hřadu ve větvoví, čas jít spát. A já nemám žádný kód a žádný řád, jsem samoten, avšak ne opuštěný, protože vnímámk jedině tak všechno to, co se děje kolem mne, jsa reklamním zrcátkem kulové plochy nabité krajními událostmi všedního dne. Jsme zvířátka zahnaná do koutka, to je naše jediná jistota, do metafyzického kouta, utloukají naše mladé myšlenky, podstata mateřství je chránit své mladé. Tuleni zahnáni do kouta se k sobě tulí. Krásné jméno: Tulina.“

*
Poznal jsem i les i prostředí, romantiku těchto míst v příjemné samotě. Je to významný prvek, v Kersku je potřeba se pohybovat osamoceně, bez lidí. V tomto kousku přírody snad bohu milým, objevíme netušené chvíle, pro které někdy vážíme dlouhé cesty do ciziny a přitom je kousek za Prahou máme stále na dosah. Jen tak….. Proto má pan spisovatel Hrabal můj obdiv stále. Mé Třebestovice jsou na druhé straně Kerského lesa, u nymburské dráhy. Bylo to pro mně kdysi relexační území, když jsem zaváděl počítače lidem, kteří je nikdy neviděli. A když mi z počítačů a lidí třeštila hlava, šel jsem lesem a mluvil obrazně s Hrabalem. Šel jsem k Hájence a stál u pramenu, voda se tříštila. Byla tam jen voda z pramene, šel jsem podle Labe, byl tam naprostý klid, jen vážky a kánoe hnané rukou sportovců, šel jsem s Hrabalem a viděl a cítil, že Polabí žije a dýchá, má sílu a neusíná ani v rákosí u Vlkavy. Řeka plynula smírně a když na druhé straně za řekou se ozval vlak, byl cítit chlad večerní a vůni vrboví a pobřežního mokřadu. Odjížděl jsem vždy pak do víru velkoměsta s Kerskem v duši, věděl jsem proč tam Hrabal a Elstner strávili velký kus života a bylo mi dobře. Bylo to božské, energie jsem měl na rozdávání a bylo jaro.

Stále čtu Hrabala, přináší uklidnění a sílu do dalších dnů...

**
Zdeněk Wachfaitl