Co sledujeme - v televizi Formana
Dnes , 18. 2. 2012, ve 12.30 hod., Hoří, má panenko!, režie Miloš Forman.
Pan Miloš Forman má dnes významné životní jubileum, pan Miloš Forman, proslulý a světový režisér. V médiích se dočteme a můžeme vidět leccos z jeho díla, o něm samém a také o různých životních peripetiích, které postihly Miloše Formana jako člověka, jako umělce a jako Čecha.
Formanovy životní prožitky jsou tak silné, že se logicky projevují v jeho chápání, v jeho postojích a v celé jeho filmové tvorbě. Dokonce již v již prvotních pokusech o podání reality divákovi a publiku.
Film „Hoří, má panenko!“ bez příkras a ideálů podává lidské postavy a charaktery v době a prostředí budování socialismu, paradox doby.. Lidé zde jsou v první řadě hasiči, jejichž jednání, starosti a problémy velmi názorně ukazují malost, hloupost a nízkost doby, která toto vše, čím scénář dotváří dobu, produkovala. Je třeba si připomenout, že bylo v době sepsání scénáře a natáčení filmu nebylo ještě tak dlouho po 2. světové válce, jež zdevastovala úsilí generací české společnosti o čistotu a charakter člověka a jeho jednání včetně způsobu života a smyslu žití. Poválečné období a padesátá léta už pak na formování charakterů a chování lidí moc nevylepšily – ba spíše ještě mnohem hůře. Poněkud liberálnější posun se v šedesátých letech projevil i tím, že takovýto scénář mohl být vůbec natočen. To vše se prolíná přímo v místě děje a přímo mezi jednotlivými hasiči, ale složitá doba roku 1968 prosazení filmu nepřála.
Téměř kultovní závěrečná scéna, kde se hasiči dohadují o tom, jak se měl jeden z nich, vracející tlačenku, zachovat, je opravdu ukázková. Je to dohadování o o něčem, co už v daný moment pozbylo smysl. Forman tam říká metaforou, že celý bájný socialismus je zmarněná a zbytečná záležitost. Konečná scéna pochodu hasičů liduprázdným sálem s předáním daru zasloužilému členovi končí jako celý socialismus – fiaskem. Lidé na hasičském bále rozkradli nejen tombolu, ale i věcný dar kmetovi hasičského sboru.
Tato scéna mimo jiné je také tím, co celý film v době natočení odsoudilo v očích komunistické moci do trezorů. A právě tady je ona skutečná nadčasovost Formanova příběhu.
Totiž že lidé a to jacíkoliv, lidé bez kontroly, rozkradou naprosto vše - počínaje tombolou a věcným darem a postupem doby a času jsme se dopracovali až po dnešní milionové odklony, miliardové tunely a podobné nepravosti.
S tím vším se můžeme dovolit jen malé porovnání a přirovnání se zobrazeními hasičů na historických fotografiích z doby, kde se tato činnost pod patronací císařskou zakládala, budovala a požívala naprosto výjimečné úcty, umu, odvahy a statečnosti. Bohu ke cti, bližnímu ku pomoci. Být hasičem znamenalo v prvé řadě chránit majetek. Na vsi i ve městě to bylo ctí. Hasič byl vážený občan a obráceně. Nikdy nešlo o žádnou šaškárnu, to smysl činnosti hasičů vylučoval, za Rakouska zcela určitě. Hasiči za Rakouska, naši pradědové takoví šašci, jak vykreslil Miloš Forman, rozhodně nebyli. Byli to právě takoví lidé, jejichž tváře a úroveň můžeme vyčíst z historických fotografií.
To natočené - až z lidí a ze smyslu hasičské činnosti vytvořila postupem doba totalit, která byla Milošem Formanem mistrně ztvárněna a natočena.
*
Včera, 17. 2, 2012, večer běžel film Amadeus, režie Miloš Forman.
Vcítil jsem se do děje, po letech se mi to povedlo lépe a dílo mi znělo v duši. Nejen tím, že jsem kdysi část natáčení sledoval přímo ve staré Praze. Některé věci člověk pochopí až z následných produkcí.
Hudební genius Mozart je postaven do osudu člověka, o jehož možnostech a významu rozhodují jiní. Mocní našeptávači, jež nastrojí „slovní“ léčku i na samotného císaře. Proti mocným se těžko bránit, ale proti vyslovenému sabotérství, které bylo smyslem činnosti Salieriho je krátký i samotný umělec, genius, a nakonec i císař, který chce být sice spravedlivý, ale dle mírného pokroku v mezích zákona. Osoba císaře Josefa II. Je podána poněkud oslnivě, možná že málokomu došlo, že s Mozartem mluví a jedná sám císař, který zrušil nevolnictví...
Stejně jako ve Formanově podání Mozartovy audience u císaře Josefa II., i my dnes máme na podobných postech takové lidi, jako byl pro Mozarta ve filmu Salieri. Salieri zosobňuje lidi, kteří brání zejména společensky, nejen hudebně to, co již mělo být opraveno do lepší tóniny, s lepšími notací, než stačí Salieriové sami napsat nebo zachytit z myšlenky genia. Prostě osvícenství bez osvícených nepomohlo nakonec ani samotnému císaři Josefu II., zemřel vyčerpáním o rok dříve než Mozart. Zřejmě je to složitý úkol i dnes, kdy navíc nemáme ani osvíceného císaře, jen jakési symboly moci. Nevím nyní ani jestli důstojné….
*
Něco se vytratilo, něco ani zůstalo. Ve Formanově filmu v pouzdře nezůstala hasičská sekerka, po podepsání protokolu symbolem moci nezůstalo pero, v paláci Moneda….
**
Pane Formane, rodáku z Čáslavi, gratuluji k vašim 80. narozeninám.
*
Zdeněk Wachfaitl, Praha
Pan Miloš Forman má dnes významné životní jubileum, pan Miloš Forman, proslulý a světový režisér. V médiích se dočteme a můžeme vidět leccos z jeho díla, o něm samém a také o různých životních peripetiích, které postihly Miloše Formana jako člověka, jako umělce a jako Čecha.
Formanovy životní prožitky jsou tak silné, že se logicky projevují v jeho chápání, v jeho postojích a v celé jeho filmové tvorbě. Dokonce již v již prvotních pokusech o podání reality divákovi a publiku.
Film „Hoří, má panenko!“ bez příkras a ideálů podává lidské postavy a charaktery v době a prostředí budování socialismu, paradox doby.. Lidé zde jsou v první řadě hasiči, jejichž jednání, starosti a problémy velmi názorně ukazují malost, hloupost a nízkost doby, která toto vše, čím scénář dotváří dobu, produkovala. Je třeba si připomenout, že bylo v době sepsání scénáře a natáčení filmu nebylo ještě tak dlouho po 2. světové válce, jež zdevastovala úsilí generací české společnosti o čistotu a charakter člověka a jeho jednání včetně způsobu života a smyslu žití. Poválečné období a padesátá léta už pak na formování charakterů a chování lidí moc nevylepšily – ba spíše ještě mnohem hůře. Poněkud liberálnější posun se v šedesátých letech projevil i tím, že takovýto scénář mohl být vůbec natočen. To vše se prolíná přímo v místě děje a přímo mezi jednotlivými hasiči, ale složitá doba roku 1968 prosazení filmu nepřála.
Téměř kultovní závěrečná scéna, kde se hasiči dohadují o tom, jak se měl jeden z nich, vracející tlačenku, zachovat, je opravdu ukázková. Je to dohadování o o něčem, co už v daný moment pozbylo smysl. Forman tam říká metaforou, že celý bájný socialismus je zmarněná a zbytečná záležitost. Konečná scéna pochodu hasičů liduprázdným sálem s předáním daru zasloužilému členovi končí jako celý socialismus – fiaskem. Lidé na hasičském bále rozkradli nejen tombolu, ale i věcný dar kmetovi hasičského sboru.
Tato scéna mimo jiné je také tím, co celý film v době natočení odsoudilo v očích komunistické moci do trezorů. A právě tady je ona skutečná nadčasovost Formanova příběhu.
Totiž že lidé a to jacíkoliv, lidé bez kontroly, rozkradou naprosto vše - počínaje tombolou a věcným darem a postupem doby a času jsme se dopracovali až po dnešní milionové odklony, miliardové tunely a podobné nepravosti.
S tím vším se můžeme dovolit jen malé porovnání a přirovnání se zobrazeními hasičů na historických fotografiích z doby, kde se tato činnost pod patronací císařskou zakládala, budovala a požívala naprosto výjimečné úcty, umu, odvahy a statečnosti. Bohu ke cti, bližnímu ku pomoci. Být hasičem znamenalo v prvé řadě chránit majetek. Na vsi i ve městě to bylo ctí. Hasič byl vážený občan a obráceně. Nikdy nešlo o žádnou šaškárnu, to smysl činnosti hasičů vylučoval, za Rakouska zcela určitě. Hasiči za Rakouska, naši pradědové takoví šašci, jak vykreslil Miloš Forman, rozhodně nebyli. Byli to právě takoví lidé, jejichž tváře a úroveň můžeme vyčíst z historických fotografií.
To natočené - až z lidí a ze smyslu hasičské činnosti vytvořila postupem doba totalit, která byla Milošem Formanem mistrně ztvárněna a natočena.
*
Včera, 17. 2, 2012, večer běžel film Amadeus, režie Miloš Forman.
Vcítil jsem se do děje, po letech se mi to povedlo lépe a dílo mi znělo v duši. Nejen tím, že jsem kdysi část natáčení sledoval přímo ve staré Praze. Některé věci člověk pochopí až z následných produkcí.
Hudební genius Mozart je postaven do osudu člověka, o jehož možnostech a významu rozhodují jiní. Mocní našeptávači, jež nastrojí „slovní“ léčku i na samotného císaře. Proti mocným se těžko bránit, ale proti vyslovenému sabotérství, které bylo smyslem činnosti Salieriho je krátký i samotný umělec, genius, a nakonec i císař, který chce být sice spravedlivý, ale dle mírného pokroku v mezích zákona. Osoba císaře Josefa II. Je podána poněkud oslnivě, možná že málokomu došlo, že s Mozartem mluví a jedná sám císař, který zrušil nevolnictví...
Stejně jako ve Formanově podání Mozartovy audience u císaře Josefa II., i my dnes máme na podobných postech takové lidi, jako byl pro Mozarta ve filmu Salieri. Salieri zosobňuje lidi, kteří brání zejména společensky, nejen hudebně to, co již mělo být opraveno do lepší tóniny, s lepšími notací, než stačí Salieriové sami napsat nebo zachytit z myšlenky genia. Prostě osvícenství bez osvícených nepomohlo nakonec ani samotnému císaři Josefu II., zemřel vyčerpáním o rok dříve než Mozart. Zřejmě je to složitý úkol i dnes, kdy navíc nemáme ani osvíceného císaře, jen jakési symboly moci. Nevím nyní ani jestli důstojné….
*
Něco se vytratilo, něco ani zůstalo. Ve Formanově filmu v pouzdře nezůstala hasičská sekerka, po podepsání protokolu symbolem moci nezůstalo pero, v paláci Moneda….
**
Pane Formane, rodáku z Čáslavi, gratuluji k vašim 80. narozeninám.
*
Zdeněk Wachfaitl, Praha