Představy, sny, vidiny, tužby a také prožitky s pocitem dobra či zklamání, důvody k pousmání nebo ztvárnění nálady v nás, přírody či světa ve kterém se pohybujeme a který nás obklopuje – to vše může hrát roli v mozku – může vzniknout verš…

V našich duševních pochodech a takovým způsobem, že se člověk nespokojí s marným pokusem verš si pamatovat nebo jen sdělit– nakonec vždy sedne a vezme papír a zapíše své pokusy z hlavy na čistý list. Verše a pokusy o básnění - romantika se projevuje s příchodem dospívání, někdy i dříve. Člověk poznává, že i z mnohých pokusů o verš či básně se sotva stane novým Petrarcou či Villonem, přesto ve svých pokusech pokračuje, protože naše lásky jsou vždy hodny našich projevů přízně a veršování je podstatnou a důležitou součástí milostného či mileneckého namlouvání a posléze i vztahu.

„Slasti lásky postupují od lásky od disticha k čtyřverší, od čtyřverší k sonetu, od sonetu k baladě, od balady k ódě, od ódy ke kantátě a od kantáty k dithyrambu“ - tvrdí Balzac.

Nějaký ten verš nakonec zvládne asi každý, komu se do takové námahy zvláštní činnosti chce nebo si udělá příjemný večer pod svíčkou. Možná tedy čtyřverší, možná sonet, dál snad už ambice mládí nesahají, nakonec skutečná láska je důležitější než psaní ódy nebo balady.

K tomu už je třeba si vzít na pomoc kvalitnější věci a autory. Poučit se, nasát atmosféru skutečných básní, a pokusit se odkrýt atmosféru zlatého pera, které píše tak dobře, že číst verše umožňuje imaginaci a ztvárnění každé popsané skutečné i neskutečné představy.

Probíral jsem se kdysi v Čapkově knihkupectví na Vinohradech velkým množstvím poezie autorů klasických i romantických, avantgardních i lidových, různých formátů, vydání včetně zajímavých ilustrací. Hledal jsem něco mimořádného, něco co by odpovídalo mým představám a duševním stavům. Našel jsem takovou věc nakonec v edici Odeonu.

Slovinský básník Srečko Kosovel, Sbírka V malém plášti slov. Letos jsem tuto drobnost při úklidu knihovny vylovil a s úžasem zjistil, že jsem se v roce 1974 inspiroval tak trochu hodně hluboko. Náměty a zachycení myšlenek mi tehdy napověděly, že zrovna toto hledám. Malá knížečka do kapy, za 10 Kč… Slovinský básník, který se dožil pouhých 22 let /1904-1926/ , napsal texty, který mne tehdy jednoznačně zaujaly. Neodolal jsem, je to přitažlivé i dnes, kouzlo z duše na dosah.

Vybrané ukázky z vydané sbírky V malém plášti slov – / vydal Odeon 1974/

* Květy v okně *

Slunce je v okně.
Stěny nabílené,
Bílé, bílé.
Okna otevřena,
Vítr vane z polí.

Na okně je větvička hlohu,
jakoby na ni něžně
napadal sníh.
Slunce je v okně,
okno je bílé.
Pupence hlohu jako sníh.
Za oknem modrá obloha.
Světlé akordy klavíru,
měsíční zář na tichém jezeru
v zelené půlnoci.

Všechno je tiché také ty,
jsme jako dvě tváře,
jenž hledí na sebe z dálky,
zelenou krajinou duše.
Milujeme se?
Či jsme jen dvě hvězdy,
plující nad stejnou krajinou?

*
* Skica z koncertu *

Tak plný snů je černý klavír,
jakoby se hloubka tmy
v něm zrcadlila.
Nad ní vztáhl
bílé ruce pianista.

Tiše jakoby na černém
mramorovém jezeru,
odplouvaly dvě bílé labutě
hledat nekonečno.

*
* Tvář u okna *

Miluji tě, šedá tváři,
v šedém okně kavárny,
očekávající tváři.

V době zlomených harpun,
lodí a stožárů,
v srdci svazek šípů,
v očích šedivá bezvůle
však ty už víš…..

Z nebe jakoby slap světel
se rozlil na nás.
Budeme se dívat
na houpání zelených moří,
uvidíme strašlivé víry,
na stožárech námořníky
bez nervozity…

*
Srečko Kosovel psal i vesmírné touhy a pocity, které se překrývaly a prolínaly s jeho chorobou a zračí se v nich obavy ze smrti i smíření s osudem. Touha po lepším bytí na tomto světě a pokus o proniknutí do nesmrtelnosti.

* Soudobé umrtvování *

Žalostné, žalostné, žalostné,
Politika, zabíjí, pravda zabíjí,
Myšlenka zabíjí, náboženství zabíjí,
Všechno zabíjí, zabíjí člověka.

Jen zápas dává sílu jen zápas,
zápas za nové náboženství.
Za nové náboženství slunce,
jenž svítí v srdcích lidí.
Aby měli dobré oči,
aby jejich krok byl radostný.

Bílá oblaka jsou naše sny,
obláčky v modrém azuru,
jen to je ještě pěkné
na světě, že svítí slunce.
A jen to ještě veliké,
Slunce – člověk.

Verše Kosovelovy jsou výpovědí beznadějně nemocného mladého člověka, přesto s velkou sílou ducha v samotné lidské poslání. V mnohých jeho básních destruktivní a bořící prvky jsou nakonec tím, co člověka pohne ze strnulosti a namíří k dalším horizontům života s láskou i bez lásky. Žít se totiž musí.

*
Poslední verš z básně Destrukce.

… Ó kéž by se probudila láska,
jak tato travička ve zdeptaných srdcích,
otrávených hněvem a nenávistí,
aby vznešeně zazněla tato píseň
drobné travičce, která vyrazila.

Volám vás, bratří vesmírné lásky!

*
Srečko Kosovel je velmi působivý, jeho nit života byla sice velmi krátká, přesto z jeho básní mluví a vystupuje zcela jasná obava o osud světa ve dvacátých letech minulého století. Myslím, že v dnešní době, téměř po stu letech, jsme na tom stále stejně, nevíme kam se řítíme….? Mohou proto z malé knížečky být stále velké dojmy.

**
Zdeněk Wachfaitl