/Z knihy Miroslava Horníčka Listy z Provence s básní V. Nezvala – Krajina v Provenci/

Velikonoční Bílá sobota. Sedím v zadumání, zahrada je blízko bodu mrazu, Forsythie své žluté kvítky choulí před dotírajícím chladem, možná ráno bude mráz i sníh. Dřevo příjemně v kamnech praská, z plátů hřeje. Ale s Velikonocemi je téměř pravidelná povětrnostní potíž, svátky Jara a oslava Kristova zázraku se i letos odehrávvají v mizerném a chladně bláznivém počasí. Příkladné aprílové počasí, raději se nořím do horkého čaje, teplo z hrnku je příjemné a teplo si připomínám i četbou. Čtu Horníčkovy Listy z Provence, pokolikáté už - vždy když je opět potřeba načerpat pohodu slunného jihu. Nebo si oživit látku k historii a událostem v zemi trubérů, s příběhy Jany z Arku, kardinálů, mušketýrů, slunečních králů i téměř neporazitelného císaře - zemi básníků, malířů a všemi a vším, kterými a čím se honosí Francie. Otvírám knihu s pocitem, že z Horníčkovy cesty Francií si vždy odnesu něco víc než je přímo popsáno nebo zachyceno v doprovodných ilustracích. Z této malé knížky vždy vystupuje způsobem jen tam popsaným vnitřní bohatství. Otvírám knihu, která i v knihovně má své místo tak nějak jinak, vyzařuje a přitahuje souběžně.



Otvírám a hned na úvod se začítám do textu prvního dopisu s oslovením – Vážený pane D‘Artagnane. Dopis o vyzvání na cestu, o přání být hostem v zemi Tří mušketýrů, dopis o někdejším vytržení kluka příběhem i dramatičností němého filmu, kde se příběh bez zvuku před zraky diváků odvíjel. Pročítám dopis, odkrývám hloubku sdělení i náznaky pasáží děje z knihy. Připomínka Horníčkova v úvodu tohoto listu k postavě D‘Artagnana mi leze pod kůži - vybavuji si jaké to mohlo být, vybavuji si tutéž hru při jedné školní akademii, na napětí v plném sále plně korespondující s klukovským vzrušením při čtení příběhů mušketýrů.



Malá úvaha o panu D‘Artagnanovi následující dopis sděluje a zkoumá, komu že ten dopis vlastně pan Horníček napsal. Zdali to bylo jakémusi panu D‘Artagnanovi, jehož Paměti vyšly v Amsterodamu a byly náhodně objevené Alexandrem Dumasem v královské knihovně nebo právě D’Artagnanovi Dumase, který zastínil sepsaným příběhem svého skutečného jmenovce a svůj historický vzor příběhem se třemi mušketýry krále Ludvíka XIII. Horníček vyvozuje myšlenku, že skutečné historické postavy nemohou vzbudit zájem a obdiv, pokud neprojdou uměním jako hrdinský příběh.

„A tak se prolíná reálno s fantazií a pravda s básní, na tváře i skutky hrdinů dopadá cosi jako odlesk ohně a ono smyšlené – taková už je povaha umění i života – nabývá na vrchu.“

Dočítám vyznání o němém filmu, o zážitcích nejsilnějších, které přišly k panu Horníčkovi v klukovském věku dříve než samotná kniha. Příběh podaný filmem byl pro vnímání člověka-Horníčka důležitější než fakta. Je tomu tak snad vždy? Není zde odpověď, a cesta Francií pokračuje zastavením ve městě Orléans. Pod pomníkem Jany z Arku. Pod takovým, jakých je po celé Francii naseto, kde Horníček zaujat příběhem franouzské hrdinky, sebou vzal ještě úplně jiný a s tím medituje. Medituje s Janou z Arku až den přešel v noc, pod hvězdami v Orléans s Janou z Arku…





* Dopis panně Orleánské *

„Milá Jano“
začíná Horníčkův list, v pokračující textu se dozvídáme, že do Orleansu, kde se ke psaní dopisu dostal, Horníček docestoval z Paříže, z francouzského hlavního města Orleánskou branou k jihu. Vypadá to přímo symbolicky, vydal se k jihu a do města spojeného z historií Jany z Arku . Cesta poutníků či hledačů historie vede vždy nějakým způsobem mimo hlavní proud času, mimo hlavní proud událostí a mimo oficiální oslavy, vede jako film hledačů ztraceného času. Horníčkovo zastavení v Orléans je téměř takové.
Pomník Jany z Arku je místem, kde spočinul cestovatel ze srdce Evropy a psal svůj vzkaz do myšlenek, které nezapadly ani dnes. Napsal a vyjevil myšlenku, které Jana byla poslušna.

„Jdi, zažeň vetřelce, osvoboď město a korunuj krále.“

Středověký příběh s obsahem obecných lidských zkušeností, možná stále platný pokyn, který se stále vrací v mnoha obměnách nejen v zemi francouzské, spíše téměř všude, kde lidská bytost dýchá a pokolení na pokolení musí žíti dále a potvrzovat a dokazovat svou sílu, pravdu, mravnost i odvahu. Příběh Jany z Arku prošel pery mnoha básníků a i jevištěmi mnohých divadel. I ve filmech, které mohou velmi barvitě podat duševní zážitky hrdinky.

Do dopisu vnáší Horníček sílu tohoto příběhu, prožitek dne u pomníku pojí linkou s jiným příběhem, který porovnává a vypráví paně Orleánské snad pro své uklidnění nebo východisko či zvěst o tom, co se ještě událo v době, kterou hrdinka příběhu již nemohla zaznamenat ani zažít. Přidává příběh ze země Dánské, příběh Hamletův sepsaný jedním Angličanem na základě starších kronik….

„Promiňte“ - omlouvá se Horníček Paně Orleánské, jde přece o Angličana, musí se tedy omluvit a dodává, že příběh Hamletův byl sepsán dávno po jejím skonu a vypráví jej proto, neboť se jejímu příběhu podobá.

„Jak jsem již řekl – je velmi blízký ději života Vašeho a něčím i kterémukoli ději každého života.“

Rozvíjí příběh, o zemřelém králi Dánů, o vdově Gertrudě, o novém králi, ale hlavně o synu krále již mrtvého. Příběh o něčem, co velmi výstižně charakterizuje věta „Le Roi est mort, vive le Roi!“

V životě po každé smrti všechno jde dál, stále dál - víno se pije, řeči povídají a památka sebezářivějšího člověka pohasíná. Jen syn krále Hamlet smutek neodkládá, jediná postava v příběhu v černém v halasu království mířícím již dál. Text dopisu plyne příběhem dál slovy o zjevení mrtvého otce sdělujícím zprávu i poselství svému synovi.

Zavražděného otce žijícímu synovi. S důrazem Horníčkova herectví je užita dramatičnost věty.

„A slyší – slyšíte, Jano? – slyší jeho hlas. Já jsem byl zabit, slyší, zavražděn jsem byl, rukou svého bratra. Jdi a pomsti mně.“

Takto navozuje příběh pro Janu, pro pochopení, srovnání a dodává, že si je vědom rozdílu mezi hlasem svatých a zjevením. Ví, že je rozdíl mezi hlasem Svaté Markéty a Svaté Kateřiny a hlasem jeho zjevení - přestože mělo podobu jeho otce – zemřelého otce krále - a jeho hlas. Vlastně vůbec nezáleží na tom, jestli to bylo zjevení nebo skrytá domněnka, píše Horníček a dodává to nejpodstatnější – „Ale i jemu velel hlas, ano, také jemu.“

Nyní se dozvídáme rozdíl – Jana neváhala. Král byl král a Angličam vetřelec , její víra měla sílu kovu, ale v Hamletově příběhu bylo nutno najít důkaz. Důkaz s vědomím pouhého lidského hlasu jako stínu proti matce. Proti spolupachatelce, ano, ale přece jenom matce.
Potřeba důkazu rozvinula celý příběh tak, že se děj převalil jako lavina drtící „něhu, naděje i možnost a končí smrtí.“ Končí smrtí medituje Horníček, neboť syn zavražděného krále leží mezi s mrtvými. „Ten chlapec Jano, leží mezi nimi, vinnými i nevinnými.“

Po lavině drtící smrtí nastavuje Horníček zrcadlo událostem, je to jako rozjímání na mši nebo u pomníku.

„Co je platné zvedat mrtvého a rozkazovat, aby ho nesli jako bojovníka, co je platná všechna hudba a salvy děl“.

Stáčí do úvah příběh a mluví dále u pomníku Jany z Arku, …„ano, co je platné zvedat mrtvého a měnit klatbu na svatost, co jsou platny všechny sochy a pozdní vděk.“

Tak se dozvídáme to, z čeho vyšel Horníček, když pokračuje srovnáním podobenství, jak sám píše – mezi příběhem Jany z Arku, příběhem Hamletovým a příběhem každého z nás. Pokračuje o hlasech, které člověk stále slýchá – Vy jste Jano hlas rozpoznala zrovna tak jako chlapec dánský v příběhu. My už jsme dál, říkáme „Něco“. „ A tohle něco říká: Udělej, udělej tohle. Promluv. Jednej. Jdi tam a tam, ty přece víš, že se děje to a to.“ Na druhé straně jsou lidé – rozumní, chytří, se zkušenostmi a praxí, hmatatelní, všemi uznávaní, úspěšní, čestní a jsoucí s jejich hlasy:

„Nech to. Nech to být, jak to je. Buď rád, že můžeš býti rád. Jdi svou cestou, starej se o své, nepal si prsty, co tě nepálí, nech hořet. Co bys hasil. Od toho jsou jiní. Měj rozum. Od všeho je někdo. A ten už bude vědět, co a jak. Chybí ti něco? Ubližují ti? Ne. Tak vidíš. Meť před svým prahem, kopej si své záhonky, nežeň se na cizí. Dvakrát měř. A uvažuj. Co ti to vynese?

Hlavou zeď neprorazíš.“

Takto přemítal Horníček pod pomníkem pod hvězdami, přišla již noc, když dovyprávěl příběh o Hamletovi z Dánska. Dovyprávěl o tom, že člověk chce zvedat vlastní oči k obloze, a nechce být zvedán ani pálen. Pokračuje, že se po sté mohou opakovat příběhy o neprávu a zlu vůči lidem, jejichž příběhy známe nebo sledujeme. Můžeme sledovat jejich těžké chvíle až do konce a přesto nám může jejich smysl zůstat skryt.

Dopis Panně Orleánské je celý, pan Horníček dovyprávěl svými slovy myšlenky i příběh Hamletův. Dopis cosi sděloval, zřejmě sděluje i dnes, možná v rovině osobní, možná v rovině očanské, to se projeví zřejmě jím zmíněnými hlasy. Pan Horníček tento list psal, aby cosi sděloval, je tedy možné, že smysl „hlasů“ cosi sděloval v době napsání autorem a možná sděluje a oslovuje i dnes. Loučení s Janou z Arku je řeč odpočinutého poutníka, který poseděl ve stínu a s douškem dobré vody vydává se na další pouť poznání.

“Nechtěl jsem Vám nic určitého, milá Jano. Jen jsem tu chtěl posedět před další cestou na jih.
A myslel na ty hlasy. Na ty skutečné i na ty druhé. Člověk může vědět, které mají pravdu. A obyčejně ví. Pokud je ještě schopen úžasu a pokud mu už nezevšednělo i hvězdné nebe.“

*

Kniha Listy z Provence obsahuje i verše českých básníků vztahující se svým obsahem ke krajině Provence. Básně v Horníčkově knize jsou představou i obrazem, svými oduševnělými prožitky básnící přiblížují krajinu i smysl a náladu Horníčkova textu v jednotlivých kapitolách – dopisech. Krajina v Provenci může být zrovna taková jako je van Goghova malba - Cesta s cypřišem a hvězdou a může být také vnímána jako z pera básníka Vítězslava Nezvala…

* Krajina v Provenci – Vítězslav Nezval *

Osamělé stromy Provence
podobají se mé domovině
a oné divotvorné studánce
kterou jsem v dětství navštěvoval pilně.

Když se tu děti vracejí ze školy
kdepak si asi nejraději hrají?
Tam u té staré římské stodoly
ovce se na ně sladce usmívají

jak se usmívala na nás housata
kus za silnicí ve vrbinách
zpívejte provensálská děvčata
o plavovlasých Meluzínách

jak zpíval Mistral vaším jazykem
ó Mireio a přástevnicích
až mně smrt zacpe ústa roubíkem
až nebudu už mít co říci

chtěl bych spát v trávě sladké Provence
v té trávě heřmánkové chuti
chtěl bych se utopit v studánce
tichého sladkého rozplynutí.


8. 4. 2012
Zavírám knihu, zavírám prožitky s Provence, zůstaly u mne…. Odkládám tíhu života, jsou Velikonoce, neděle, je zima, je však jaro, je krásně.

Zdeněk Wachfaitl