/pokus o meditaci nad staroindickým eposem Bhágavádgíta – Zpěv Vznešeného, v překladu Rudolfa Janíčka/

Přerovnávání myšlenek a probírání slov se odehrává v mysli i nitru člověka téměř každodenně. Myšlenky jsou uloženy ve větách a věty v knihách, které jsou součástí knihoven. Mnohdy může časem dojít k tomu a stává se, že lidé přerovnají a přeskupí nejen své myšlenky, ale i své životy a s nimi i knihovny svých myšlenek a obrazů, do nichž svůj život zakládají a s nimiž se pokoušejí stále vyrovnávat. Vyrovnat tak, že je zasunou se mezi listy knih, to se duševnu možná může někdy i částečně podařit. Číst knihu je pro člověka srovnatelný zážitek se sledováním divadelní hry či filmového představení. Je to připodobnění děje chápaného rozumem a přizpůsobeného individálně své duši, svému vidění. Souběžně se jedná o vsunutí svého já do příběhu, vědění či rozluštění toho, o čem se píše, co čteme nebo čím se chceme vzdělat, poučit a také povznést. Knihy, divadlo, film a další oblasti umění pokrývají a popisují veškerou lidskou činnost fyzickou a psychickou.

Přesto je několik naší české společnosti „záhadných“ a svým způsobem vzdáleně posvátných záležitostí, k nimž se duševně propracovat není vůbec snadné. Jde o pohledy na vše, co se vymyká křesťanské evropské tradici, v níž žije český národ. Religioznost jiných národů a pohledy na jejich civilizační vývojové stupně mohou být ve svých průnicích, důsledcích a seznámeních velice zajímavé z hlediska individuality a v chápání jednotlivce i přitažlivé. Odlišné náboženství, odlišné tradice, umění, vědy a přístup k léčení těla i ducha vyvolává zájem o přiblížení a pochopení všeho, co se nachází a existuje na Středním i Dálném východě, v Číně, Indii a Japonsku.

Získal jsem před nedávnem řízením osudu přerovnáním jedné knihovny a přivezením na mé působiště dost knih k tomu, abych si sám mohl přerovnat své vlastní duševno. Knih bylo hodně, na první pohled šlo mnohobarevný nesoulad různých publikací, ale při prozkoumání tohoto celku jsem objevil vazby a tón duševního vyjádření, kterým byly knihy sjednoceny a složeny do „knihovny v bedně“. Knihy o Skandinávii, o Kanadě, jazykové učebnice, výpravná kniha o kanadských Indiánech, kterou jsem držel v ruce nejdéle. Probíral jsem tu celou bednu a někde ještě pod jazykovými knihami, pod latinou a italštinou jako kdyby něco vysílalo zdroj vlnění. Někde tam ještě zůstala kniha, která celou bednu převyšovala. Byla tam Kniha o józe.

Jako kdyby ránem vysvitlo slunce, připadal jsem si když jsem publikaci rozevíral. Pocit samotný byl zvláštní, cítil jsem uvolnění a uklidnění už jen tím, že bedna vydala své tajemství, které mi bylo svěřeno. Pročítal jsem sdělené informace a vstřebával ilustrace. Vzpomněl jsem si na dávnou příhodu z mládí, asi mi byl doručen kod…
Kniha zapomenutého mládí a o schopnostech a umění, toto objevit anebo alespoň zkusit a přivést se do příznivějšího stavu těla i mysli. Držel jsem tu knihu a při čtení úvodu jsem pocítil uklidnění mysli jako kdyby ta blaženost měla skutečně předpokládaný základ, tedy to, o čem jóga mluví, učí a na čem je založena. Pocítil jsem naději, že jsou věci, které jsem tušil jen podvědomě a které mi pomohou pochopit vše, co jsem dosud řádně nevnímal nebo přehlížel.

Už jenom sdělené zásady ke mně promluvily tak silně, že jsem se vracel domů ve stavu a touze získat z knihy informací nejvíce, přejel jsem stanici až na konečnou. Vracel jsem se pěšky a četl na ulici. Každý řádek a další vysvětlený význam rozevíral mé nitro a uklidňoval. Uklidňoval tím, že jsem četl částečně to, jak žiji a částečně odhaloval a říkal mi, že se zbytkem se lze vyrovnat takto a takto. Dle obrázků a poloh. Našel jsem knihu, která vysílá a obsahuje paprsky života, kterými jsou správná relaxace, správný dech, vhodné cvičení, vhodná strava a pozitivní myšlení.
Zjistil jsem, že jógu může praktikovat každý z nás a není k tomu zapotřebí ani speciální vybavení ani oděv. Vystačím si s místem doma. Jógové polohy mají svůj vliv i na důležité tělesné orgány a nervy, udržují celý systém lidského těla v lepší kondici a předávají tělu více energie odbouráváním napětí a stresu. Dechová cvičení oživují tělo a přispívají mysli tak, že zvládnu pozitivní myšlení a meditací zvýším soustředěnost vnitřní klid a sílu. Lidské chování, lidské emoce a lidské duševno jsou trojicí, kterou jóga potkává a vytváří rovnováhu sil tím, že přichází se způsoby a cvičeními potřebnými pro fyzické i psychické zdraví.
Ponořením se do těchto stavů uklidnění duše se mi zjevila potřeba dalšího vědění, něco více o všem, odkud jóga pochází a o čem mluví. Dostal jsem se tak konečně ke staroindickému eposu Bhagavadgíta. Epos je velmi rozsáhlý, má 18 zpěvů, a je obrazem boje, který svádí duše každého člověka s jeho hříchy a omyly.

„Nemohu Ti odkrýt duši – zděsil by ses“ byl jsem kdysi varován při jakési seanci o filosofii duše. Pročítám epos Bhagavádgíta. Pročítám to, odkud ono tehdejší varování zřejmě pocházelo a pramenilo. Je to zde, cítím tajemství jogy v duši někoho, koho zajímala i duše moje. Jen ta duše má byla tehdy pro jógu nečitelná a moje bohyně Kršna se „znepokojila“ …
A mohla moje bohyně Kršna být jiná než skutečný Kršna v eposu?
Možná to nyní lépe chápu, s citací z eposu pro dokreslení hlubokého zážitku, který toto může vyvolat a zanechat v duši neobeznámeného čtenáře. Četl jsem se zaujetím i vnitřním pohnutím tento úsek, a pochopil jsem své životní pády, trhliny, dno i zapomnění. Nebyl jsem vždy s duší v souladu a nenacházel odpočinek v tichosti, tak asi proto.

**
Bhagavadgíta – Zpěv vznešeného , 2.zpěv, Cesta k vědění

Nyní promluvil Ardžuna a tázal se: "Jaké jsou, Kršno, význačné rysy člověka, jehož mysl dosáhla osvícení? Jak takový člověk mluví, jak sedí a jak si počíná?"
A Kršna odpověděl: "Člověk s pravou moudrostí odvrhuje od sebe všechnu žádostivost, kterou jeho mysl rozdmýchává, a nachází uspokojení ve skutečném Já, v čistém duchu.
Jeho srdce není dotčeno nepřátelstvím ani neprahne po štěstí. Takový člověk je oproštěn od žádostí, strachu a hněvu. Takový člověk je vpravdě mudrcem, jehož mysl došla pokoje.
Kdo není připoután k věcem a není potěšen dobrem, ani pohoršen zlem, získá dokonalou moudrost.
Jestliže jako želva, která stahuje nohy do svého krunýře, dovede i on cele odpoutat své smysly od toho, co je vzrušilo a rozdmýchalo, je pevně zakotven v poznání pravdy.
Lákadla smyslů nemají moc nad člověkem zdrženlivým, nezaniká však ještě zcela jeho touha ... tu ztrácí teprve ten, kdo uzřel Nejvyššího.
Nevázané smysly, Ardžuno, dorážejí prudce i na mysl člověka moudrého, který usiluje o dokonalost.
Nechť je udrží na uzdě, nechť vloží svou důvěru ve Mne! Neboť spolehlivá je moudrost toho, kdo takto opanoval své smysly.
Myšlenka na nějakou věc rodí příchylnost k této věci. Z této příchylnosti se rodí touha a z touhy vášeň.
Vášeň rodí klam a klam rodí zmatek v mysli a ze zmatku mysli pochází nakonec zánik člověka.
Kdo ovládá sama sebe a ubírá se světem se smysly zkrocenými, kdo není spoután ani láskou ani nenávistí, ten vskutku dochází nezměrného klidu.
V tomto klidu je vyhlazen všechen zármutek, neboť mysl člověka, jehož srdce je klidné, brzy zakotví v bezpečí.
Člověk s myslí nestálou neví, co je rozjímání. Kdo nerozjímá, nezná klid a nezná-li člověk klid, odkud může očekávat štěstí?
Neboť srdce, které jde potulným smyslům v patách, odnáší rozum jako vítr plachetnici.
A proto, mocný bojovníku, věz, že ten, kdo zkrotil své smysly, kdo je odpoutal od světa, má mysl skálopevnou!
Co je nocí pro všechny bytosti, je bdělým dnem pro toho, kdo ovládá sebe sama. A co je pro ony bytosti bděním, není než nocí pro toho, kdo je osvícen.
Míru může dosáhnout jen ten, kdo se nenechá rozrušit nepřetržitými proudy žádostí, jež se jako mnohotvárné řeky vlévají do oceánu, který přesto ve svém základu zůstává nehybný - a nikoli ten, kdo se snaží vyhovovat svým žádostem.
Kdo se oprostil od touhy a všech žádostí a neříká "to jsem já a to je mé", dochází, oproštěn od nepravého já, skutečného klidu.
Tento stav, synu Prthy, je vpravdě samým ztotožněním s Nejvyšším. Člověk, který dosáhl tohoto stavu, nepodléhá klamu, neboť kdo třeba až na samém konci života spočine v Něm, dospívá k věčné a svrchované blaženosti."

**
Nepodlehnout klamu a dojít blaženosti - ano, to je zřejmě úkol každého „mravence“ z lidského rodu již po tisíce generací.

Přicházím v textu k myšlence na nějakou věc a příchylnosti k této věci. Že se z příchylnosti rodí touha a z touhy vášeň. Že vášeň rodí klam a klam rodí zmatek v mysli a ze zmatku mysli pochází nakonec zánik člověka. Ano, to je pravda, přesně takhle to se mnou vždy dopadlo, když má myšlenka se stala nástrojem touhy a klamu a nikoliv rozumu, medituji a pročítám všech 18 zpěvů eposu. Bhagavadgíta je moudrost věků a Kršna také vysvětluje: „V souladu s podstatou každé bytosti, záleží na životním přesvědčení, neboť každý člověk je to, v co věří. Sattvický člověk zbožňuje bohy, radžasický člověk uctívá polobohy a démony a tamasický člověk se klaní duchům a strašidlům.“ Bhagavadgíta ukazuje cestu oddanosti , která vede k osvobození z koloběhu zrození a smrti.

Já už jsem se kdysi osvobodil fyzicky. A nyní čtu v eposu duši mé bohyně Kršny a osvobodil jsem se od děsu, před kterým mne varovala. Není nic, před čím bych ještě couvnul, do náruče smrti vpluji v klidu a beze strachu, je to přeci boží znamení.

**
Zdeněk Wachfaitl
26.5.2012