Poselství z Egypta: Evropský úpadek?
V Egyptě se sešly rozhodující síly opozice ke kulatému stolu s viceprezidentem Sulajmánem. Projevily vůli jednat, významně motivovanou odmítnutím zahraničního „vměšování“ do egyptských záležitostí. Účastníci setkání se shodli na vytvoření společného výboru právních odborníků, který má připravit návrhy ústavních změn. Je samozřejmě otázkou, jak se Muslimské bratrstvo, tato nejvlivnější a nejlépe organizovaná část egyptské opozice, dohodne na textu ústavy s dalšími opozičními silami – s Hnutím 6. dubna, Národním shromážděním pro změnu nebo liberální stranou WAFD. Jak se dohodne s druhou zorganizovanou silou v zemi, křesťanskými kopty vedenými Naguibem Sawirisem. Muslimské bratrstvo totiž považuje všechny muslimy za jeden národ a prosazuje, aby islámské právo (šaríja) bylo pramenem práva a spravedlnosti. Podle Muslimského bratrstva je západní civilizace v úpadku – řešením je islám.
Otázkou je i to, co bude pojit dnešní spojence, až prezident odejde. Co se stane, když odejde ihned? Zatím opozici spojuje odpor k Mubarakovovi, a to je málo. Jisté ovšem je, že odchodem Mubaraka se uzavře důležitá etapa dějin na Blízkém Východě. To ví i on sám. Egypt po prezidentu Mubarakovi bude jinou zemí. Ale bez dohodnutého scénáře na přechodném období bude všechno – i mírový proces na Blízkém Východě – dramaticky komplikovanější úkol. Zájmem Evropy je neopakovat iráckou chybu. EU musí podporovat všemi silami politickou dohodu na přechodném období. Je to nutné i pro ujasnění pozic ke státu Izrael.
A co na to Evropa? Má šanci prokázat, že není v úpadku. O co se stará? V českých médiích zpráva číslo jedna, kdy budou moct čeští turisté zase na dovolenou do letovisek v Egyptu. Dnes jsem slyšel v rádiu, že v polovině února. To se asi mnoha lidem ulevilo. Včera se v televizi paní rozčilovala, že jí zkrátili pobyt o jeden týden. To jsou tedy starosti „obyčejných lidí“. A starosti těch, kteří jsou zodpovědní za to dívat se dál než jen ke své dovolené?
V pondělí 31. ledna se naposledy sešli ministři zahraničních věcí Evropské unie na téma Egypt. Podle ministrů se asi tak moc neděje, když se od té doby nesetkali. Možná, že nevědí, co by Evropě měli doporučit. Její odpovědnost bude veliká. Egypt i po Mubarakovi bude klíčovou zemí pro mírový proces na Blízkém Východu, pro Středomoří. Egypt je důležitý pro arabský svět i pro svět islámu. A závěry rady ministrů tváří tvář poslednímu vývoji obsahují všeobecné fráze o demokracii a pluralitě.
Podle mě v Egyptě dojde k větší islamizaci. To není tragédie, ale důležitý fakt. Svět kolem Evropy a USA uvažuje jinak, než nenáboženská, sekulární Evropa. Jak to, že ministři nejednají. Samozřejmě respektujeme plnou suverenitu Egypta a právo jeho obyvatel rozhodnout o svém osudu, ale Evropa má mít strategii a vizi pro budoucí vývoj. Myslím i pro Evropu, jak se má chovat při různých scénářích.
Česká zahraniční politika má šanci být vidět. V Egyptě přece nejde jen o nějaké bouře nespokojenců, s nimiž nás nepojí nic společného. I když má jinou tvář, než na jakou jsme zvyklí, probouzí se v Egyptě občanská společnost. Občanská společnost je v ohrožení. Výsledek je nejistý. K tomu opravdu nemáme co říct? To už jsme tak zapomněli na svoje zápasy s diktaturou? Víme, jak potřebné je přechodné období. Nebo se k nim dnešní česká politická reprezentace nehlásí?
Otázkou je i to, co bude pojit dnešní spojence, až prezident odejde. Co se stane, když odejde ihned? Zatím opozici spojuje odpor k Mubarakovovi, a to je málo. Jisté ovšem je, že odchodem Mubaraka se uzavře důležitá etapa dějin na Blízkém Východě. To ví i on sám. Egypt po prezidentu Mubarakovi bude jinou zemí. Ale bez dohodnutého scénáře na přechodném období bude všechno – i mírový proces na Blízkém Východě – dramaticky komplikovanější úkol. Zájmem Evropy je neopakovat iráckou chybu. EU musí podporovat všemi silami politickou dohodu na přechodném období. Je to nutné i pro ujasnění pozic ke státu Izrael.
A co na to Evropa? Má šanci prokázat, že není v úpadku. O co se stará? V českých médiích zpráva číslo jedna, kdy budou moct čeští turisté zase na dovolenou do letovisek v Egyptu. Dnes jsem slyšel v rádiu, že v polovině února. To se asi mnoha lidem ulevilo. Včera se v televizi paní rozčilovala, že jí zkrátili pobyt o jeden týden. To jsou tedy starosti „obyčejných lidí“. A starosti těch, kteří jsou zodpovědní za to dívat se dál než jen ke své dovolené?
V pondělí 31. ledna se naposledy sešli ministři zahraničních věcí Evropské unie na téma Egypt. Podle ministrů se asi tak moc neděje, když se od té doby nesetkali. Možná, že nevědí, co by Evropě měli doporučit. Její odpovědnost bude veliká. Egypt i po Mubarakovi bude klíčovou zemí pro mírový proces na Blízkém Východu, pro Středomoří. Egypt je důležitý pro arabský svět i pro svět islámu. A závěry rady ministrů tváří tvář poslednímu vývoji obsahují všeobecné fráze o demokracii a pluralitě.
Podle mě v Egyptě dojde k větší islamizaci. To není tragédie, ale důležitý fakt. Svět kolem Evropy a USA uvažuje jinak, než nenáboženská, sekulární Evropa. Jak to, že ministři nejednají. Samozřejmě respektujeme plnou suverenitu Egypta a právo jeho obyvatel rozhodnout o svém osudu, ale Evropa má mít strategii a vizi pro budoucí vývoj. Myslím i pro Evropu, jak se má chovat při různých scénářích.
Česká zahraniční politika má šanci být vidět. V Egyptě přece nejde jen o nějaké bouře nespokojenců, s nimiž nás nepojí nic společného. I když má jinou tvář, než na jakou jsme zvyklí, probouzí se v Egyptě občanská společnost. Občanská společnost je v ohrožení. Výsledek je nejistý. K tomu opravdu nemáme co říct? To už jsme tak zapomněli na svoje zápasy s diktaturou? Víme, jak potřebné je přechodné období. Nebo se k nim dnešní česká politická reprezentace nehlásí?