Včera francouzský prezident Nikolas Sarkozy uznal Prozatimní národní radu (PNR) Libye jako jedinou autoritu země a otevřel zastupitelský úřad Francouzské republiky v libyjském městě Benghází, kde má PNR své sídlo. Udělal to jako první na světě, předběhl prezidenta USA Baracka Obamu i Evropskou unii, přestože (nebo právě proto, že) poslanci EP naléhali na baronku Ashton, aby jménem Unie libyjskou PNR uznala a zahájila s ní dialog.

Konečně někdo něco konkrétního udělal. Trvalo to. Bohužel naše země to nebyla. Mohli jsme získat ztracený respekt. Západ má za úkol usilovat o autoritu a respekt, jaké měla za Ronalda Reagana, Margaret Thatcher a nakonec i svým způsobem za George Bushe. Západní demokracie mají povinnost navázat vztahy s vůdci odporu vůči totalitním režimům. Mají úkol je podporovat. Škoda, že k takovému kroku naše politická reprezentace nemá odvahu. I naše zahraniční politika jde v proudu ustrašené, opatrné, váhající evropské politiky. Vyřešení problému zemí Maghrebu má zásadní dopad na budoucnost Evropy. Nyní se o budoucnosti rozhoduje. Jde o víc, než o sazby DPH. Vždyť hrozící zvýšení cen ropy vzhledem k probíhajícímu konfliktu ovlivní ceny v Evropě víc než diskutované sazby DPH. Daňové sazby lze vyřešit kdykoliv, ale konflikt v Maghrebu se musí řešit teď. Jinak probíhající občanská válka v Libyji může přerůst v konflikt regionální s velkými dopady globálními. Jen se podívejme na „demokratizační“ konflikt mezi muslimy a křesťany v Egyptě. To se dalo čekat, že opozice proti bývalému prezidentovi Mubárakovi bude jednotná jen do jeho odchodu. Cesta k otevřené, demokratické a prosperující společnosti je komplikovaná a v Egyptě zejména.

Namísto toho hlavní téma v České republice je lhaní Miroslava Kalouska nebo jeho slovy mystifikace. Nejsem ve fanklubu českých novinářů a vím, jakou „realitu“ české noviny dovedou vytvořit. Stačí si pravidelně porovnávat evropská média s českými. Úroveň se dosud nedá srovnat. Řada textů, které vycházejí v našich novinách, by nikdy nemohly spatřit světlo světa v seriozních novinách na západ od našich hranic.

Nicméně postup Miroslava Kalouska je za hranicí chování ministra vlády vyspělé demokracie. Dokážu si představit, že se podobně jako on zachová nějaký novinář, agent provokatér, soukromý detektiv, ale nikdy ministr vlády. Na ministra ve slušné zemi se musejí klást větší nároky. U nás se nekladou. Ale v žádném případě nejde o hlavní téma.