I.
Vycházím z předpokladu, že jednoho prezidentského kandidáta máme. Pan Miloš Zeman bude kandidovat. Je kandidátem velmi silným. Předpokládám, že vyhraje první kolo prezidentské volby.

Miloš Zeman zvolí jednoduchou strategii: „rozdrob a vyhraj“: Čím více bude v prvním kole prezidentské volby protikandidátů, tím větší bude pro druhé odstup mezi ním a dalším na pásce. Drobení zajistí houf protizemanovských kandidátů. Každý z nich nějaké to procento hlasů získá. A bude-li rozdíl po prvém kole velký, nikdo v zemi neuvěří, že postupující protikandidát v druhém kole získá 50.1% platných hlasů.

Nevěřím na účinnost podpory neúspěšných kandidátů z prvního kola volby. Vzpomeňme na poslední prezidentské volby: tato prohlášení neměla valného dopadu. (Pokud by se voliči bývali měli řídit doporučením svého kandidáta z prvního kola, Karel Schwarzenberg by byl ve druhém kole zvítězil o 700.000 hlasů, ve skutečnosti však o 500.000 hlasů prohrál. Prohrál kromě Prahy ve všech krajích.) Nadto, Miloš Zeman jsa navíc již dnes v prezidentském úřadě, má před druhým kolem svým bývalým protikandidátům co nabídnout – jako dost pravděpodobně minule ministerské křeslo panu Janu Fischerovi. Má vliv, může slíbit úřady a prebendy. Lidé pak budou raději „volit nohama“; tj. po druhé v beznaději ani nepůjdou k volebním urnám.

Protikandidát musí mít silný mandát dlouho před vlastní volbou. Ten mu nedodá nějaká výzva či pár podpisů. Ideální by bylo mít jen jednoho skutečného protikandidáta od samého začátku.

II.

Jak tedy postupovat? Podávám návrh.

Poučme se od Katolické církve. Jak ta volí papeže? Koná konkláve, kterého se zúčastní 120 kardinálů mladších 80 let. Vzhledem k tomu, že papežem se stávají jen kardinálové, fakticky se tak na jednom místě a ve stejné chvíli sejdou všichni „kandidáti“ na papeže. A jsou zavřeni o chlebu a vodě tak dlouho, než mezi sebou dvoutřetinovou většinou vyberou papeže nového. To znamená, že jeden musí přesvědčit celou svou konkurenci protikandidátů tak, že od nich samotných získá potřebnou většinu.

Navrhuji čelit strategii “rozdrob a vyhraj“ novým postupem. Pozvat všechny potenciální protikandidáty a připravit pro ně podobné „konkláve“. Ať jsou pozváni všichni, kdo se Miloši Zemanovi opravdu chtějí postavit. Nechť jsou spolu o chlebu a vodě tak dlouho, než jeden přesvědčí své konkurenty, že je nejvhodnějším vyzyvatelem. Že na to má osobnostně, politicky, organizačně a strategicky.

Zkrátka první kolo volby navrhuji uspořádat ještě před vlastní prezidentskou volbou. Kandidát s takovým mandátem se bude moci Miloši Zemanovi postavit s mnohem větší autoritou a silou než vzájemně soupeřící protikandidáti.

Každý účastník daného „konkláve“ především prokáže, že má upřímnou vůli nenechat zvítězit Miloše Zemana. Musí se předem zavázat, že za vybraným kandidátem, i když to nebude on sám, bude stát. Účastníci ať se hlavně předem nekádrují. Ať se sejdou všichni, kdo si, třeba jen v koutku duše, myslí, že by mohli Miloše Zemana porazit (a nemyslí jen na své zviditelnění). Ať jsou pozváni všichni, o kterých se lze důvodně domnívat, že by kandidaturu přijali, a mají co do volby říct: Václav Hampl, Eliška Wagnerová, Petr Pithart, Jiří Šesták, Michal Horáček, Jiří Pospíšil, Pavel Fischer, Petr Kolář, gen. Petr Pavel, Tomáš Halík, Zuzana Roithová, Táňa Fischerová, Daniel Herman, Jiří Dienstbier, Petr Kolář, Jan Švejnar, Jaroslav Kubera, Michael Žantovský, Jiří Paroubek a ještě mnozí další. Hlavně, prosím, žádné kádrové posudky předem!

III.

Boj o Hrad je boj politický. Miloš Zeman je politickou osobou par excellence. Představuje politiku svého druhu, ke které je třeba formulovat politiku alternativní. (A taková jistě existuje.) Proti takto profilovanému politikovi nelze uspět bez jiné politické vize pro naši zemi. Vize musí být tak silná, tak jiná, že probudí, vyprovokuje a získá spokojeného českého voliče, hlavně mimo velká města, který vlastně po žádné změně netouží a zatím pro žádnou změnu ani nechce hlasovat.

Nestačí postavit kampaň na osobní negaci Miloše Zemana. To je málo. Vize musí být autentická, politická a dlouhodobá, založená na osobním politickém příběhu. Všichni naši prezidenti (s výjimkou Emila Háchy) byly osobnosti celoživotně politické. To všechno Miloš Zeman má, je výsostným politikem, má za sebou svůj nepřehlédnutelný politický příběh a svou představu, vizi. S tou objíždí kraje a vede svou kampaň. Poučme se z posledních voleb: Karel Schwarzenberg prohrál politicky. Nebyl, na rozdíl od Miloše Zemana, s to oslovit, přetáhnout, voliče z protivného tábora.

Jsem si vědom, že navrhuji něco, co se může zdát jako příliš ideální, dalo by se říci idealistické – dohodu demokratů. Ano, byla by to zkouška schopnosti demokratů dohodnout se. Mnou navrhované „konkláve“ by tak bylo dobrou přípravou pro formulaci a představení vize tak silné, že by ji přijala také konkurence. Nelehký úkol. Proto si myslím, že na takové „konkláve“ by se muselo napéci mnoho chleba a dobře je zásobit vodou. Ovšem stálo by za to. Vzešel by z něj silný mandát a ucelená vize kandidáta. Bez nich volbu nějakému Ne-Zemanovi vyhraje nanejvýš tak šťastná náhoda.