Mezi spoustou tiskovin, které buď číst musím, nebo je čtu ze svého zájmu, představuje příloha MFD "Ona Dnes" svéráznou výjimku. Tuto přílohu proto otevírám pravidelně – je to totiž dle mého názoru čtení zpravidla nečekaně kvalitní. O to víc mě mrzí, že když v posledním vydání v rubrice Ona&On názory jsou odpovědi na otázku, zda by se k potratu měl vyjádřit i muž (zodpovědný za početí dítěte), se jak Kateřina Janouchová za ženy, tak Jan Kraus za muže místo solidní věcné debaty zaměřili na lidskou či politickou diskreditaci těch, kteří za tímto návrhem stojí.

A to je škoda, protože ve skutečnosti těch několik málo skutečných argumentů, které Kateřina Janouchová či Jan Kraus k věci předkládají, pokládám i já za přijatelné: „Žena má mít možnost rozhodnout se, jak by chtěla žít svůj život“, „Ne všechny ženy chtějí přivést na svět dítě“, „Pro mnohé z žen je rozhodnutí (v případě nechtěného těhotenství) těžké už tak dost a nemělo by se ještě komplikovat.“ „Zajímala by mě statistika, kdo má většinový podíl na rozhodnutí nemít dítě. Vsadil bych spíše na muže.“ OK – ale co dál?

Kateřina Janouchová pokládá za důvod naší snahy omezovat potraty touhu omezit svobodu žen – zejména těch, co mají mimomanželské vztahy. Opravdu nevím, jak na to přišla. Každopádně důvodem mým (a řady dalších, které znám,) je snaha ochránit ty nejslabší, kteří jsou v situaci nechtěného těhotenství nejzranitelnější: V prvé řadě tedy dítě, kterému je potratem zničena šance na život, ale hned ve druhé řadě ta samotná žena, o které plně platí, že „lidé v zoufalé situaci dělají zoufalé věci.“ Naopak ten, kdo je většinou tím hlavním zodpovědným – tedy muž-zploditel – zůstává stranou, jako by se ho to netýkalo. Cožpak tohle není vůči těm dvěma – dítěti a ženě – bezohledně kruté?

Aby tedy bylo jasno: to, že v našem návrhu je mimo jiné požadavek vyjádření muže, který ženu do jiného stavu přivedl (pokud ovšem žena jej chce uvést), v žádném případě není proti svobodě ženy, ale naopak to pro ni má vytvořit větší prostor a současně ji neúměrně nepřetěžovat. Respektujeme její svobodu. Nechce-li uvést otce svého dítěte, nic ji k tomu nenutí. Jestli ho ale uvést chce, protože od něho právem očekává podporu v téhle náročné situaci, měl by se k tomu onen muž postavit skutečně dospěle a zodpovědně.

Pokud tedy proti něčemu tenhle návrh směřuje, tak je to proti nezodpovědnosti a bezohlednému alibismu těch mužů, bez nichž by k početí nedošlo, ale pak klidně své partnerce řeknou: „S tím na mě nechoď, to je tvoje věc, rozhodni si to sama, já s tím nechci mít nic společného.“ Takovým mužům-trubcům by navržená úprava přece jen nastavila zrcadlo: Ze své zodpovědnosti by se nemohli vykroutit.

Současně pak dává možnost i těm mužům (bohužel v menšině), kteří naopak svou zodpovědnost chápou a jejich vtažení do rozhodování může pomoci ženě i dítěti. Snad se nestává zřídkakdy, že když nakonec žena cítí alespoň někde oporu v téhle své zoufalé situaci, neřeší ji pak nakonec na úkor svého nenarozeného dítěte. A o nic víc a o nic méně tenhle návrh v té pozitivní rovině dosáhnout nechce.