Neměňme to, co funguje!
Od 1. července 1992 byl novelou zákona o rodině znovu zrovnoprávněn církevní sňatek se sňatkem civilním. Pro mnoho věřících lidí tak odpadla nadbytečná a mnohdy i trapná povinnost návštěvy na radnici. Naše společnost se tím vrátila k normálním civilizovaným zemím, ve kterých vládne respekt k různým formám uzavírání sňatku při splnění zákonných podmínek platících pro všechny stejně.
Navíc s právní úpravou, umožňující církevní sňatek, nejsou spojeny žádné právní komplikace, neobjevily se případy sporů o platnost takových úkonů tak, aby to jakkoliv odůvodňovalo změnu právní úpravy. Naopak: lze sledovat trend, že i lidé z necírkevního prostředí lidé vyjadřují touhu po svatebním obřadě v kostele kvůli hlubšímu prožitku jejich manželského slibu.
Navzdory tomu všemu návrh nového občanského zákoníku z dílny ministerstva spravedlnosti toto téma opět nepochopitelně otevírá – a to způsobem, který předurčuje celkem jasně výsledek: zrušení alternativní možnosti církevního sňatku. V oblasti problematiky uzavření manželství byly totiž vypracovány „dvě“ varianty řešení. První varianta počítá pouze s civilním sňatkem, který jako jediný bude právně legitimní. Jedná se tedy o návrat před rok 1992, kdy v této době platila v této oblasti totalitní legislativa. Druhá varianta naopak počítá s absolutní liberalizací současného stavu. Dnes mají možnost uzavírat manželství pouze církve registrované u ministerstva kultury, které navíc mají přiznána zvláštní práva (např. vyučování náboženství na státních školách, působení v armádě, věznicích či právě uzavírání církevních sňatků). Pro stát je tím ve věci sňatkové agendy garantována potřebná součinnost. Jelikož ale předkládaná druhá varianta navrhuje, aby církevní sňatek mohl být proveden před oddávajícím jakéhokoli náboženského vyznání, které má obvyklý pobyt na území České republiky, důvod k jejímu odmítnutí je nasnadě: „Kdejaká sekta přece nemůže mít právo na církevní sňatek“. Druhá varianta je tedy jen zdánlivá, protože nezahrnuje garance, které rozumný člověk v souvislosti s uzavíráním manželství pokládá za nezbytné. Nechápu, proč ministerstvo spravedlnosti s touto změnou přichází a dokonce na této absurdní alternativě trvá, i když jsem na problém upozorňoval už před mnoha měsíci. Chce snad za každou cenu církevní sňatky zrušit?
Respektuji svobodnou volbu každého uzavřít manželství ve formě, kterou si zvolí – za předpokladu, že jsou státu zaručeny rozumné garance. Přeji si, aby bylo respektováno i právo těch, kdo hodlají uzavřít sňatek v kostele, ve sboru, synagoze tak, aby tito lidé nebyli nuceni absolvovat dva obřady jen proto, že ministerstvo spravedlnosti vehnalo poslance do rozhodování mezi dvěma špatnými variantami.
Upřímně řečeno – nevidím jediný vážný důvod, proč měnit stávající úpravu, která vyhovovala už více než deset let drtivé většině našich občanů. Navíc nikdy nevedla ke sporům, které by byly důvodem k nové právní úpravě. Jsou totiž jen dvě skupiny těch, kterým by mohla vadit: členové státem neregistrovaných náboženských skupin - a ti, kteří principiálně chtějí ponižovat státem uznané církve. Legitimní cesta pro ty první je respektovat podmínky, které by umožnily jejich registraci. Radu pro ty druhé tak jednoduchou nemám. Rozhodně však nepokládám za moudré – nejen z hlediska registrovaných církví a náboženských společností, ale nás všech – jim ustupovat.
Navíc s právní úpravou, umožňující církevní sňatek, nejsou spojeny žádné právní komplikace, neobjevily se případy sporů o platnost takových úkonů tak, aby to jakkoliv odůvodňovalo změnu právní úpravy. Naopak: lze sledovat trend, že i lidé z necírkevního prostředí lidé vyjadřují touhu po svatebním obřadě v kostele kvůli hlubšímu prožitku jejich manželského slibu.
Navzdory tomu všemu návrh nového občanského zákoníku z dílny ministerstva spravedlnosti toto téma opět nepochopitelně otevírá – a to způsobem, který předurčuje celkem jasně výsledek: zrušení alternativní možnosti církevního sňatku. V oblasti problematiky uzavření manželství byly totiž vypracovány „dvě“ varianty řešení. První varianta počítá pouze s civilním sňatkem, který jako jediný bude právně legitimní. Jedná se tedy o návrat před rok 1992, kdy v této době platila v této oblasti totalitní legislativa. Druhá varianta naopak počítá s absolutní liberalizací současného stavu. Dnes mají možnost uzavírat manželství pouze církve registrované u ministerstva kultury, které navíc mají přiznána zvláštní práva (např. vyučování náboženství na státních školách, působení v armádě, věznicích či právě uzavírání církevních sňatků). Pro stát je tím ve věci sňatkové agendy garantována potřebná součinnost. Jelikož ale předkládaná druhá varianta navrhuje, aby církevní sňatek mohl být proveden před oddávajícím jakéhokoli náboženského vyznání, které má obvyklý pobyt na území České republiky, důvod k jejímu odmítnutí je nasnadě: „Kdejaká sekta přece nemůže mít právo na církevní sňatek“. Druhá varianta je tedy jen zdánlivá, protože nezahrnuje garance, které rozumný člověk v souvislosti s uzavíráním manželství pokládá za nezbytné. Nechápu, proč ministerstvo spravedlnosti s touto změnou přichází a dokonce na této absurdní alternativě trvá, i když jsem na problém upozorňoval už před mnoha měsíci. Chce snad za každou cenu církevní sňatky zrušit?
Respektuji svobodnou volbu každého uzavřít manželství ve formě, kterou si zvolí – za předpokladu, že jsou státu zaručeny rozumné garance. Přeji si, aby bylo respektováno i právo těch, kdo hodlají uzavřít sňatek v kostele, ve sboru, synagoze tak, aby tito lidé nebyli nuceni absolvovat dva obřady jen proto, že ministerstvo spravedlnosti vehnalo poslance do rozhodování mezi dvěma špatnými variantami.
Upřímně řečeno – nevidím jediný vážný důvod, proč měnit stávající úpravu, která vyhovovala už více než deset let drtivé většině našich občanů. Navíc nikdy nevedla ke sporům, které by byly důvodem k nové právní úpravě. Jsou totiž jen dvě skupiny těch, kterým by mohla vadit: členové státem neregistrovaných náboženských skupin - a ti, kteří principiálně chtějí ponižovat státem uznané církve. Legitimní cesta pro ty první je respektovat podmínky, které by umožnily jejich registraci. Radu pro ty druhé tak jednoduchou nemám. Rozhodně však nepokládám za moudré – nejen z hlediska registrovaných církví a náboženských společností, ale nás všech – jim ustupovat.