21. srpna si připomeneme 40. výročí okupace Československa. Překvapuje mne, že záměr umístit radar v Brdech bývá porovnáván s ruskou okupací naší země v osmašedesátém...a co říkáme nynějšímu tragickému rusko-gruzínskému konfliktu?


Když přijela americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová do Prahy podepsat česko-americkou smlouvu o umístění radaru na českém území, objevil se na několika místech v Praze leták s obrázkem ruských a amerických vojáků, kteří mají našlápnuto do Československa - respektive do České republiky. Rusové v roce 1968 a Američané v roce 2008....
Toto srovnání mne šokovalo.

Rok 1968 byl přece vojenskou okupací země, která se v té době zkusila vydat jiným směrem, nežli si přáli sovětští bolševici. Vpád vojsk pěti spojenců Varšavské smlouvy proti šestému byl násilným ukončením snu většiny československých občanů o svobodné, na demokratických základech fungující společnosti. Sovětská moc jasně ukázala, že existuje prostor jejího vlivu, a že nedovolí žádnou - ani potenciální - změnu tohoto stavu. Bylo to varování jak do socialistického tábora, tak i mimo něj. Smlouva o podmínkách pobytu sovětských vojsk na území ČSSR byla diktátem pána svému vazalovi.

Nevidím jedinou paralelu s podepsanou česko-americkou smlouvou o umístění protiraketového radaru v České republice. Tuto smlouvu jsme podepsali z vlastní vůle a sami rozhodneme o její ratifikaci. Je to smlouva mezi osvědčenými spojenci.
Spojené státy nikdy naši zem neokupovaly; v minulém století nás třikrát zachránily... Byly to právě Spojené státy, které vstupem do první světové války rozhodly o vítězství států Dohody nad Trojspolkem. Schválením Čtrnácti bodů prezidenta Woodrow Wilsona bylo přiznáno právo na sebeurčení včetně vzniku Československa. USA také pomohly během Druhé světové války v boji proti nacistické agresi; a konečně spojenectví demokratické Evropy se Spojenými státy porazilo sovětský imperialismus. Vždy, když byla v Evropě demokracie ohrožena, mohli se její demokraté o USA jako o spojence opřít.

I dnes žijeme ve stejné iluzi, v jaké žila bohatá, prosperující Evropa na přelomu devatenáctého a dvacátého století: totiž že její blahobyt a jistoty nemůže nic ohrozit. Ještě v roce 1914 si Evropané mysleli, že malá válka se Srbskem bude jen drobnou epizodou v dějinách kontinentu. A hle - tato válka byla první světová a Evropu zasáhla víc, než kterákoliv jiná. Proto ani dnes - kdy se nám může zdát, že se nám nemůže nic stát v konfliktu světa, který má jinou podobu než jen války mezi jednotlivými státy - nebuďme naivní. Nepodceňujme žádnou jeho eskalaci a nedovolme jakékoliv rozmělnění našich spojeneckých vztahů. Hrozbám je možné čelit jen společně. A tak právě v dnešním světě je správné a nutné přihlásit se ke spojenectví se Spojenými státy, postavit se živenému antiamerikanismu. Mějme alespoň tuto odvahu.

Současný rusko-gruzínský konflikt jen podporuje názory i argumenty, jak důležité je upevňovat spojenecké vztahy založené na svobodné volbě. Jen tak budeme stále alternativou politice založené na použití síly a agrese.

Budování přátelských vztahů s Ruskem je jednou z priorit naší zahraniční politiky; je ovšem stejně nezbytné prohlubovat naše silnější pouto, tedy spojenectví s členy NATO a EU.

Překonání této české krize schopnosti žít v opravdovém spojenectví je proto naším velkým – a já tvrdím, že hodně těžkým - úkolem.