V naší veřejné debatě se stále probírají nedávné krajské a senátní volby. To je jistě pochopitelné a z jejich výsledků vyvodí závěry jak KDU-ČSL, tak i já osobně. Přesto pokládám za potřebné neztrácet ze zřetele širší kontext našeho vývoje. Nedávný průzkum CVVM například ukázal, že skoro tři čtvrtiny našich občanů se nijak nezajímá o nadcházející předsednictví České republiky v Radě EU. Tak málo si u nás těchto širších souvislostí všímáme – a to dokonce i tehdy, když se nás přímo týkají. A což teprve, když se zdá, že se nás zatím tak přímo netýkají.


Já se opakovaně vracím k projevu prezidenta Íránské Islámské republiky Mahmúda Ahmedínedžáda ze dne 23. září tohoto roku na Valném shromáždění OSN, za který jeho autor sklidil bouřlivý a dlouho trvající potlesk přítomných. Ten projev totiž u mě na jedné straně vyvolává respekt až uznání, na druhé ale extrémně vážné obavy. A klade mně i nám všem v Evropě a vůbec všem příslušníkům západní civilizace vážné otázky. Alarmující je, že jen stát Izrael reagoval na položené otázky i vyslovenou provokaci. Jiné státy, včetně našeho, mlčí. Bojíme se, že bychom si mohli někoho pohněvat? Nevíme jak reagovat?
Svůj projev iránský prezident začíná ve jménu slitovného a milosrdného Boha, Pána světa a žehná našemu učiteli a proroku Mohamedovi. Otevírá tedy svůj projev vyznáním svého nejhlubšího přesvědčení. (Žádný jiný prezident by k něčemu takovému nesebral odvahu.) A následně vykreslí obraz světa, lidstva, úcty k Bohu a spravedlnosti, jaký mu z jeho vyznání vyplývá. A musím říci, že v této části s ním souhlasím. Jako křesťan též například nepochybuji o tom, že „pravá svoboda a poslušnost vůči Bohu je v rovnováze a ve skutečnosti jsou to dvě strany z mince“.
Pak konfrontuje tento ideální obraz s bolestmi současného světa – zejména v Iráku, Palestině, Afghánistánu, v Africe a latinské Americe. A i zde mu dávám v mnohém za pravdu. Dokonce i tehdy, když kritizuje zásadní podřízení politiky v našem světě ekonomickým zájmům úzké skupiny lidí, vím, že oprávněně poukazuje na neuralgický bod současného stavu. O tom ostatně už delší dobu přesvědčivě referují přední západní politologové a sociologové – Zygmuntem Baumanem a Charlesem Handym počínaje.
Jenomže pak v Ahmedínedžádově projevu přijde vyústění, které vše posouvá do naprosto nepřijatelné polohy: za vším tím utrpením a materialistickým scestím dnešního světa a zvláště naší západní civilizace je Izrael a skupina sionistů. Podle něj Izrael už dávno měl být vymazán z mapy světa a sionisté ovládající rozhodující finanční zdroje a jejich toky nás všechny ostatní vodí kvůli naší „materialistické závislosti“ jako loutky na provázku. A od toho nás chce Ahmedínedžád osvobodit. Toto tvrzení je neakceptovatelné! Nicméně by mělo otevřít všem oči. Do tohoto popisu stavu světa patří podle iránského prezidenta celá Evropa i USA, tedy i my .Vezněme to jako fakt. Proto je tak důležité být spojenci nejen v Evropské Unii, ale i se Spojenými státy, když ne z důvodu sdílených hodnot, tak alespoň jako projev discipliny! Jinak špatně skončíme.
Mahmúd Ahmedinedžád totiž volá po záchraně a očistě světa. Íránský lid je připraven spolu s dalšími národy pomoci, aby svět byl zachráněn ze stávající situace a aby byly nastoleny mír a prosperita. Mír a prosperita ne jen pro nás země bohaté , ale i pro ty nejchudší. To bude bohaté hodně stát.
Rozhodně si nepřeji, aby nás z našeho západního konzumního materialismu musel léčit Mahmúd Ahmedínedžád a íránský lid nebo muslimský svět. A s hrůzou a zklamáním sleduji, jak scestné závěry vyvodil tento muž – rozhodně žádný nevzdělaný primitiv – z tak nadějných východisek. Přesto se nemůžu vyhnout zásadním otázkám nad směřováním naší společnosti a celé civilizace: Jak to, že se můžeme jevit jako otroci materialistických a sobeckých tužeb snadno ovládaní hrstkou „sionistů“ – finančních bossů? Nejsme i my – Češi, Evropané i „příslušníci Západu“ – také něčím podobně uhranutí jako Ahmedínedžád Izraelem a sionisty, takže pak ztrácíme schopnost správného vidění a přiměřené analýzy? A jaký jiný recept na vyprazdňování politiky a její čím dál tím otevřenější podřízenost globálním ekonomickým zájmům jsme schopni nabídnout, nechceme-li se nakonec dočkat toho Ahmedínedžádova? Nabídnout jako Češi, jako Evropané – i jako křesťané. Alespoň pro mě jsou všechny tyto tři roviny zásadní.
Takže se pojďme vážně zamyslet: Ve jménu koho a čeho má Evropa budoucnost?