Radar jako „lakmusový papírek“
Ohrožují nás muslimové?


Radar jako „lakmusový papírek“
Už skoro dva roky probíhající debata na téma smlouvy se Spojenými státy o vybudování radaru na našem území má pochopitelně několik rovin. Ty je důležité rozlišovat – a v každé z nich je dobré vidět i určující motivy. V té nesvrchnější vrstvě samozřejmě nejde vůbec o nějaké globální problémy, nýbrž o hlasy českých voličů. Tady mám dosud před očima první reakci Jiřího Paroubka z ledna roku 2007, když na dotaz, zda by o tom mělo být rozhodováno v referendu, prohlásil: „To je skoro jako jít s kanónem na vrabce“. Jako politik se silně vyvinutým smyslem pro veřejné mínění ale už záhy viděl referendum o radaru jako první zásadní podmínku ČSSD. Další rovinou je v současné Evropě docela rozvinutý antiamerikanismus: chápu, že zejména poslední období vlády George Bushe jr. pro něj poskytla docela vydatnou munici, ale přece jen mi ve svém celku přijde z hlediska pragmatického krátkozraký a z hlediska morálního vůči Američanům nespravedlivý. Jako bychom zapomněli, kde a kdy všude se Američané nasazovali, když všichni ostatní selhali.
A pak je tu rovina, jíž se chci věnovat tentokrát zevrubněji. Je to rovina, v níž jde o odvahu a zbabělost. V ní je volání po referendu v této otázce projevem strachu přiznat se otevřeně ke spojenectví se Spojenými státy americkými a také nést z toho osobní i politické důsledky. A tady chybí odvaha jasně přijmout spojenecké a unijní závazky. Odvaha, která je třeba k tomu, aby se každý poslanec a senátor vyjádřil jasně. Ať budoucnost zná jména a postoje každého z nás, až se bude hodnotit, kdo měl pravdu. Odpovědnost za naši bezpečnost nelze přenést na lid. Co když se lid bude mýlit? Kdo ponese odpovědnost za chybné rozhodnutí všech, stane-li se potencionální hrozba skutečnou.
Mohl bych to vyjádřit parafrází úvodní věty Komunistického Manifestu, od jehož vniku letos uběhlo 160 let: Evropou obchází strach. Je za úsměvy politiků, za sebejistými řečmi kapitánů hospodářských gigantů i za megašou hvězd zábavního průmyslu. Projevem toho strachu je i typický evropský politický styl korektnosti: nebýt s nikým v konfliktu na straně jedné a nepřihlásit se pevně k některým vztahům zásadně na straně druhé. Elita ztratila schopnost vést, vývoj pouze odhaduje podle nálad a průzkumů veřejného mínění. Nechce riskovat konflikt s nikým, kdo by ji dnes nebo v budoucnu mohl ohrozit. Kdo nebo co nás Evropany ale především ohrožuje?

Ohrožují nás muslimové?
Evropě hrozí nebezpečí z mnoha zemí, které jsou samy v ohrožení. Podle loňské statistiky OSN hlad a chudoba si každý den vyžádají 25 tisíc lidských životů; 852 milionů lidí trpí nedostatkem jídla – to je více než celá populace Spojených států, Kanady a Evropské unie dohromady. Podle statistik Světové rady pro vodu se odhaduje, že k roku 2015 vzroste počet obyvatel postižených touto závažnou situací na 3,5 miliardy. Přitom podle New Economic Foundation, kdyby všichni lidé na světě dosáhli stejné životní úrovně jako Češi, potřebovali bychom více než tři planety o velikosti Země, abychom přežili. A takoví Nizozemci jsou ještě třikrát náročnější.
Naše otevřena společnost blahobytu a prosperity je výzvou pro mnohé muslimské země, ve kterých politická a ekonomická elita kořistí z nerostného bohatství a ví, že přijde den, kdy bohatství bude vyčerpáno a to povede k eskalaci sociálního napětí. V těchto zemích již dnes existuje alespoň zárodek občanské společnosti, který volá po změně ke spravedlivějšímu řádu, ke sdílení bohatství a k investicím prospěšným pro všechny, pro více pracovních příležitostí, po vzdělání, po zkvalitnění života. Jenže ti, kdo vládnou, se moci dobrovolně nevzdají.
Džihád je v původním významu snaha o spravedlivou věc. Má čtyři formy: Džihád srdcem, přemáhání hříchu, projev zbožnosti, Džihád jazykem, podpora a šíření misijní činnosti islámu, Džihád rukou, pomoc potřebným a Džihád mečem, vedení válek za šíření islámu či válek za obranu islámu. Paralela s křesťanstvím – od pokání jako změně srdce, přes misie a charitu až ke křižáckým válkám – je tu nasnadě. Proto také jsme územím pro běžné muslimy stále ještě Dár al-islam, tedy dům islámu, kde není islám diskriminován. To, že přes veškerou snahu Evropy chránit svobodu vyznání a svědomí, respektovat pluralitu, již dnes jsme pro radikalizované síly Dár al-harb, tedy dům války, má důvod jiný než odpor ke křesťanství. Příčiny radikalizace islámských sil proti Euro-atlantické civilizaci jsou hlavně dvě:
- strach vládnoucích elit ze ztráty postavení ve vlastních zemích proto také čím je ta která islámská země demokratičtější, tím méně této nenávisti vůči zemím Západu projevují
- strach z typických sociálních patologií západní společnosti: drogy, problematizování instituce manželství a houfné rozpady rodin, zproblematizování všech hodnot a autorit – včetně autority Boží

Ne střet civilizací, ale střet o civilizaci.
Nemyslím, si, že jde o střet civilizací, a hlavně nejde o konflikt mezi náboženstvími, jde o střet mezi světem náboženským a světem sekulárním. Mezi světem schopným se obětovat a světem, který musí každého svého vojáka draze zaplatit. Existuje vzájemné ohrožení, přičemž na straně Evropy je komparativní nevýhoda v její sekularizaci, její strach je vážnější.
Dnešní Evropa si neví rady sama se sebou, není zakotvena civilizačně, nábožensky, politicky a bezpečnostně tak, abychom ji mohli jasně vnímat vedle geograficky neevropského prostředí. Politická, ale i intelektuální a náboženská elita je uhranuta přítomným okamžikem. Je zřetelné, že sklízíme ovoce totální sekularizace našeho kontinentu. Každá snaha, každý pokus o změnu duchovního stavu společnosti naráží na odpor. Sekularizace v současném evropském pojetí už není jen oproštěním světských skutečností od poručníkování církve – což by ostatně bylo vpořádku. Je doslova sekularismem – vytěsněním Boha z lidského života. Je doslova – abych užil trefného pojmenování francouzského sociologa Gillese Lipovetského – érou prázdnoty. V prvé řadě znamená ztrátu schopnosti rozhodovat se z pohledu věčnosti, anebo alespoň z dlouhodobé perspektivy.
Není divu, že Evropě chybí vůle k překročení horizontu přítomného okamžiku. Hlásí se k hodnotám, ale už zapomněla, jak vznikly a natož, aby věřila v jejich uskutečnitelnost. Tak chce být aspoň v konkrétních krocích pragmatická, jenomže výsledkem je zpravidla potvrzení Masarykova rozpoznání: Nakonec mívají takzvaní idealisté vždycky pravdu a udělají pro stát, pro národ, pro lidstvo víc než ti politikové, jak se jim říká, reální a chytří. Proto Evropa ztratila na rozdíl od Spojených států schopnost akce. Skrývá se za multilateralismus a naivně věří, že vůle většiny je řešením. Víme však, že většina nemusí mít, ale hlavně většinou ani nemá pravdu. Evropské elity – stejně jako narůstající část Evropanů – ani nemají o co opřít svou odvahu, nejsou zakotvená v žádných hodnotách. Jsou přece postmoderní. Věří sice kde čemu, ale ničemu doopravdy, bez zadních vrátek. Rozhodně ale nevěří tomu, že by Bůh měl cokoliv společného s jejich každodenním životem. Ostatně – můžeme si udělat hned takový malý test: Kolik z nás se rozhoduje s vědomím, že budeme každý zcela individuálně jednou stát před Boží tváří.

Kudy dál?
Situace je vážná a jednoduché řešení neexistuje. A už vůbec je nelze čekat od politických elit. Proto jako „první pomoc“ navrhuji postup, který sice neléčí samu podstatu našeho onemocnění, ale aspoň zabraňuje dalším nevratným poškozením. A snad získáme čas ke skutečnému řešení.
Chybí nám vize a důvěra v hodnoty, proto volám alespoň po respektování discipliny. Jestliže Evropa není křesťanská, pak ať je alespoň disciplinovaná. Jestliže nás nespojuje křesťanství, pak alespoň tvořme spojenectví založené na institucích, jejímž jsme členy. Sami nezmůžeme nic. Mějme odvahu alespoň se přiznat k našim závazkům a vztahům, do nichž jsme vstoupili.
Všichni dobře víme, jak strach rozděluje, stejně jako to, že lidé rozdělení mají silnější tendenci se bát. Strach a rozdělení patří k sobě. Naopak spojenectví, partnerství spolupráce dává odvahu a sílu. Proto vážně apeluji na vůli k pevným postojům a ke spojenectví. Obojí budeme velmi potřebovat.