Ve včerejších novinách vyšly články o tendru na odstranění ekologických zátěží a o jeho projednávání v Poslanecké sněmovně. Hlavní advokát tendru, Miroslav Kalousek, ve své emotivní řeči uvedl, že jsem blb a lhář. Přišel pak do mé kanceláře a prohlásil, že za každou facku, kterou dostane, „křesťansky“ dvě rozdá.

Doplnil to „bodrými“ dary. Dostal jsem od něj láhev piva Schwarzenberg a předvolební guláš s jeho portrétem. Dárky jsem odmítl. Neberu nic od lobbistů a navíc se jednalo o zbytky z podezřele levné předvolební kampaně seskupení TOP 09.

Podrobnosti uvádím proto, abych ilustroval styl, jakým je tato zakázka obhajována. Miroslav Kalousek dělá psí kusy, aby z celé kauzy vyrobil osobní konflikt mezi námi dvěma a novináři mu na to skáčí. Výsledkem je vzkaz: „jednou jsi ve vládě souhlasil a tak mlč“. Nechci mlčet. Jedná se o neuvěřitelné peníze – o 11 a půl tisíce korun z kapsy každého z nás – každého občana České republiky bez ohledu na věk.

O co stručně jde. Existuje závazek našeho státu, že v privatizovaných podnicích z devadesátých let odstraní některé ekologické zátěže z doby socialismu. Zakázky na odstraňování jednotlivých zátěží pod dohledem České inspekce životního prostředí se v minulosti z nejrůznějších důvodů prodražovaly. Ministerstvo financí a vláda České republiky tedy navrhla a prosazuje variantu, že se všechny zbylé ekologické zátěže zahrnou pod jednu superzakázku. Proč se proti této superzakázce stavíme?

Prvním argumentem je, že nevíme, jaké ekologické škody budou odstraňovány a v jakém rozsahu. Víme pouze, že pokud budou ještě větší, než se odhaduje, stát bude muset připlatit. Jinak řečeno stavíme dům, ale netušíme, jak bude velký, na čem bude stát a co bude na střeše. Do smlouvy se stavební firmou pak napíšeme, že cena smí být až 115 miliard, ale jedním dechem dodáme, že pokud bude větší, doplatíme to.

Zakázka je právně vadná. Má se jednat o kvazikoncesi, což je právní pojem, který neexistuje. Právní řád zná buď koncesi nebo veřejnou zakázku. Koncesi nelze pro tento případ použít. Koncese je vhodná například pro situaci, v níž chce stát postavit dálnici. Stát uzavře smlouvu s firmou, která dálnici postaví a pak na ní vybírá mýto. Po určité době nebo po určité vybrané sumě je pak dálnice ve vlastnictví státu. Ale v tomto případě?

Posledním argumentem je, že stát ztratí nad procesem kontrolu a ještě za to zaplatí ohromné peníze. Lepší by bylo co nejprůhledněji pokračovat v zadávání jednotlivých veřejných zakázek na likvidaci škod v jednotlivých areálech. Na tyto zakázky by dosáhly i menší firmy než evropští superobři. Jednotlivé veřejné zakázky je možné, pokud je k tomu vůle, lépe zkontrolovat. Že k tomu v minulosti dostatek vůle a důslednosti nebyl, není důvodem pro prosazování takto podezřelého projektu.

Co tedy požadujeme? Standardní a transparentní veřejné zakázky pod přísnou kontrolou a ne jednu ohromnou nekontrolovatelnou, která náš stát odpovědnosti stejně nezbaví a jak to u nás chodívá, v budoucnosti se ještě prodraží. Kvazikoncese je pak cestou k arbitrážím, až se vyskytnou potíže. A že se vyskytnou o tom nelze pochybovat ani na vteřinu.