Dnes už známe politické programy všech stran kandidujících do voleb. Všechny strany rozumně jako základní téma si vzaly řešení ekonomické krize, nezaměstnanosti a deficitu veřejných financí. Celkem předvídatelně si strany agendu krize rozdělily podle pravicového nebo levicového schématu. Levice chce zvyšovat daně firmám a současně zvyšovat sociální benefity, aniž by se vážně starala o to, co s nebezpečně narůstajícím dluhem.

Podle ní dluhy i rostoucí sociální benefity musí zaplatit podnikatelé. Malinko levici uchází skutečnost, že se nacházíme v hluboké krizi. Podle všech zkušeností a názorů většiny ekonomů zvyšování daní podnikatelům vede k dlouhodobé recesi. Tuto zkušenost učinilo např. Japonsko, které má daleko lepší ekonomiku než my a přesto se toto chybnou hospodářskou politikou dostalo do dlouhodobé stagnace.

Pravice chce zachovat stávající daně beze změny a státní dluh chce umořovat pomocí škrtů v sociální oblasti. Zajímavé a nové dnes na pravici je to, že tam probíhá konkurenční boj mezi ODS a nově vzniklou TOP 09. TOP 09 chtějící dokázat svým sympatizantům, že je lepší a ještě pravicovější než ODS, přitvrdila a vyhlásila celou řadu sociálních škrtů, z nichž na soudného člověka jdou doslova mdloby.

Dluh veřejných financí je pro ně mantrou a doslova jedinou hodnotou, které podřizují vše. Je to pochopitelné, protože kromě hesla šetřit za každou cenu jsme od nich žádný jiný program neslyšeli. Šetrnost je jistě správná věc, ale není to jediná hodnota. Také tu máme ekonomický růst, zaměstnanost, korupci a mnoho dalších neméně důležitých problémů. Ty jako by pro ně ale neexistovaly.

Místo toho přišli s programem sociálně neuvěřitelně bezohledných kroků vůči sociálně slabým. Škrty v sociální oblasti jdoucí daleko za stále ještě pragmatickou ODS vyvolávají v člověku pocit, že TOP 09 nesnáší sociálně slabé a potřebné. Jakoby uznávali jen silné a schopné, kterým musí ti slabší jít z cesty a neotravovat jim život. Takový přístup je nejenže krutý a morálně špatný, ale je i neracionální. Vyvolal by totiž vážné společenské konflikty a zničil by sociální soudružnost, bez níž nelze politiku dělat.

Z jedné strany zvyšování daní, z druhé strany škrtání sociálních benefitů. Obě řešení jdou rovnou na úkor obyvatel, buď podnikatelů nebo zaměstnanců. Chybí tam to klasické zamést si nejdříve před vlastním prahem. Jak vlastně hospodaří stát, jaké úspory a kroky k zefektivnění učinil. O tom ani pravice, ani levice nehovoří. Přitom podle odhadů asociace podnikatelů se na úplatcích za veřejné zakázky platí 15 procent ceny. Jestliže celkový objem veřejných zakázek činí ročně asi 200 miliard, pak jenom na provizích je stát okraden o 30 miliard.

Nebo jiný příklad: stát připustil, aby se naprosto bezprecedentně u nás rozšířily kasina a herny. Máme tolik kasin a hracích automatů jako celá Evropská unie dohromady. Zpoplatněním hazardu na úrovni běžné ve světě bychom získali z tohoto velice nežádoucího druhu podnikání okolo deseti miliard.

Stát stále připravuje tunel v podobě mamutí ekologické zakázky na odstranění ekologických škod ve výši 115 miliard korun, přičemž reálně se částka na odstranění těchto škod pohybuje okolo 40 miliard. Kolik takových zbytečných nebo od začátku schválně předražených zakázek se na úrovni státu nebo regionů asi chystá? Jsme přesvědčeni, že stát musí nejdřív ušetřit sám na sobě, musí se přestat krást a podvádět, a teprve potom lze žádat na lidech, aby si utahovali opasky.

Jeden expert z TOP 09 řekl, že stát nemá co ze svých peněz zajišťovat pracovní místa. V normální době, kdy ekonomika roste, určitě ne. Ale když je krize, tak je to jeden z osvědčených způsobů, jak jí čelit. To víme už z dob New Dealu, kdy prezident Franklin Delano Roosevelt, navzdory tehdejšímu vládnoucímu názoru, zadal velké státní zakázky právě proto, aby vytvořil pracovní místa.

Jednak se tak dostanou peníze mezi obyvatelstvo a vzroste koupěschopná poptávka a jednak někteří lidé dostanou práci, o kterou by jinak nezavadili. Od té doby se z této praxe stal jeden z pilířů toho, jak řešit ekonomickou krizi. Pan expert a s ním celá TOP 09 se svým myšlením vrátili někam do počátků divokého kapitalismu, kam bychom se ale my ostatní nikdy nechtěli dostat.

Samozřejmě že stát (a my to navrhujeme) musí v době krize maximum svých prostředků vrhnout na rozvoj pracovních příležitostí. Jde o to také uplatnit určitou tvořivou fantazii a přijít s originálními nápady. Za takový nápad považujeme použít fondy z EU na rozvoj pracovních míst a podmiňovat, kde to jde, přidělení těchto fondů vznikem nových pracovních míst. A to i přesto, že EU s něčím takovým nepočítala.

Stejně tak je dobrým nápadem podmiňovat přidělení státních dotací v oblasti ekologie nebo bydlení opět vznikem nových pracovních míst. A když už někdo přijde o práci, tak nechceme, aby seděl frustrovaný doma. Stát se musí postarat, aby prošel řádnou rekvalifikací a aby dobu strávenou v nezaměstnanosti využil pro zlepšení vlastní konkurenceschopnosti na pracovním trhu.

Současně s tím je nutné vytvořit pružnější trh práce tak, aby se byl schopen daleko více přizpůsobovat aktuálním potřebám ze strany zaměstnavatelů. Přesně jak se o to snaží systém flexecurity v Dánsku, který dlouhodobě zajišťuje Dánsku jednu z nejnižších nezaměstnaností v Evropě.

Vedle toho musíme maximalizovat pomoc našim exportujícím firmám, usnadnit jim přístup ke komerčním úvěrům navýšením a efektivnějším využitím zdrojů České exportní banky a pojišťovací společnosti EGAP. Dále zvýšit podporu malého a středního podnikání, posílit zdroje Českomoravské záruční a rozvojové banky a podpořit realizaci nových projektů prostřednictvím programů Start, Progress, Panel a dalších.

Jde-li o krizi nebo jiné vážné společenské téma, pak řešení nikdy není jenom buď pravicové nebo levicové. Řešení jsou obvykle buď hloupá nebo chytrá. A my se snažíme nabízet ta chytrá.