Zatím to vypadá, že jedním z hlavních témat volební kampaně, která se v Česku právě rozjíždí, bude zadlužení veřejných rozpočtů naší země. O schodku státního a dalších rozpočtů samospráv píší novináři, komentují je analytici. Politici z jedné strany straší Řeckem, ti z druhé uklidňují, že tak zlé to u nás není a ještě dlouho nebude…

Co se zadlužení České republiky týká, pravda je někde uprostřed. Ve srovnání s dalšími evropskými státy zatím není samotná výše našeho zadlužení tak alarmující. Co nás má varovat, je trend ve vývoji tohoto ukazatele. Zadlužení státu totiž v posledních letech znatelně narůstá a to skutečně musíme změnit.

Ještě jeden světem a investory pozorně sledovaný ukazatel však roste v České republice nepřijatelným tempem. Je jím míra korupce. Naše země se v hodnocení zkorumpovanosti propadla na úroveň, kterou si nikdo z nás ještě před pár lety neuměl představit. Nutnost korumpovat přiznává většina firem u nás. Nezdaněné provize, protislužby, předražené státní zakázky šité na míru předem určeným vítězům formálních výběrových řízení, kritizované, ale dál existující anonymní akcie, neprůhledné financování politických stran, to jsou u nás nyní evergreeny…

Pro budoucí ekonomický rozvoj Česka je tato praxe stejně zhoubná jako případné předlužení státu. Který investor bude vstupovat do prostředí, kde se mezi náklady jeho investice automaticky očekávají stále vyšší částky na úplatky státním úředníkům a politikům? Mentalita Orientu, kde je bakšiš běžnou praxí, a proto se stal normou, bije ve středoevropském prostředí do očí všechny, kteří uvažují, kam umístit svůj kapitál. Naše země opravdu není pupkem světa, a pokud zde tyto „náklady realizace investic“ překročí únosnou mez, půjdou investoři prostě jinam. Tečka.

To, že situace je opravdu vážná, dokládá i fakt, že do poměrů u nás promluvila před několika týdny i místní pobočka Americké obchodní komory. Nabídla, že pro Českou republiku zpracuje podle standardů civilizované části světa novelu zákona o veřejných zakázkách. Nedělám si iluze o cílech amerických investorů, samozřejmě jsou jimi zisky, ale k nim vede cesta přes nově založené podniky, nové výroby a tedy nová pracovní místa a nové mzdy pro naše lidi. A to je nakonec to, co rozhoduje o ekonomickém růstu, nebo stagnaci a následně o životní úrovni v České republice. Pokud tedy nezastavíme korupci, zastaví se zahraniční investice k nám. O důsledcích pro českou ekonomiku nelze pochybovat.

Ryba opravdu smrdí od hlavy. Žádné lži a marketingové chytristiky z nás politiků nesejmou odpovědnost za stav, ve kterém se česká společnost a naše země nachází. Je naší povinností skoncovat s korupcí a rozkrádáním veřejných prostředků. Ano těch, které nakonec opravdu chybí ve státním a dalších veřejných rozpočtech a vytváří tak jejich schodky. Změnit musíme praxi politických stran u nás. Odejít z nich musí všichni ti, kteří už dávno nedělají politiku, ale jen obchodují s mocí, tedy rozhodují, komu přihrají kterou miliardovou státní zakázku a za kolik na vlastní, příp. stranická konta v zahraničí.

KDU-ČSL tímto očistným procesem prošla. Zodpovědně prohlašuji, že poté, co z naší strany odešla v loňském roce skupina kolem Miroslava Kalouska, jsme stranou bez kmotrů, tajných fondů a korupce. Totální pragmatismus a elitářské třeštění si s sebou Miroslav Kalousek a jeho lidé odnesli do TOP 09. Ani ikona Karla Schwarzenberga ale nezakryje jejich letité návyky.

I vývoj v ODS v posledních týdnech a dnech naznačuje naději. Zdá se, že tato tradiční pravicová strana pochopila vlastní nezastupitelnost v české politice a přesto, že je to pro ni teď před volbami mimořádně riskantní, zahájila očistu sebe sama. Autenticita osobně bezúhonného Petra Nečase se může stát pro české pravicové voliče příslibem nové ODS, čitelné, oprávněně sebevědomé a znovu atraktivní. Přál bych to Petru Nečasovi, voličům ODS i nám všem, kteří už víme, že hlavním problémem České republiky dnes není schodek státního rozpočtu, ale rakovina korupce a kšeftaření politiků.