V Česku je moc dětí v ústavech, říká Rowlingová, musíte s tím něco udělat. Málo se využívají jiné alternativy, to musíte změnit.

Sestřička přinesla malého skřítka.
„Kdepak má maminku?“ ptám se, než začnu vyšetřovat.
„Dává ho k adopci. Zítra ho propouštíme do kojeňáku.“
Dívám se na malého skřítka, který prochází za těch pár dní života jednou anonymní náručí za druhou. Bude to tak ještě nejméně další 2 měsíce.
„Je to poznat,“ říká sestřička, „když přineseme děti maminkám, zklidní se a jsou spokojenější. Tohohle má pořád někdo v náručí, ale je to jiné…je to poznat, že není u maminky. Jenže co naděláte – dřív to prostě nejde.“
Ono by to šlo… svěřit malého skřítka jedné přechodné mamince, která se o něj bude starat do doby, než ho naše zákony dovolí umístit do nové rodiny. Teoreticky tuto možnost v zákonech zakotvenou máme. Jaká je praxe, to je už jiná věc.

Byli jsme pěstouni na přechodnou dobu, a nevěděli jsme o tom. Ještě se o tom nepsalo a nemluvilo. Holčička, která se vracela do své biologické rodiny.
Po soudním řízení za námi přišla maminka a řekla mi: „Chtěla bych vám poděkovat za všechno, co jste pro Holčičku udělali.“
A mě se oči zamlžily slzami.
Slíbili jsme si, že zůstaneme v kontaktu, že k nám bude holčička jezdit na prázdniny.
Říkají, že dětem škodí, když navážou citový vztah s osobou, kterou musí později opustit. Ale cožpak se to neděje stále? Cožpak nepotkáváme v životě lidi, ke kterým navazujeme citové vztahy, a které později opouštíme?
My jsme nevěděli, že vstupujeme do dočasného vztahu, a tak jsme se nebáli citových závazků. Vztah, který jsme k naší pěstounské holčičce navázali, byl silný a krásný, a doufám, že na něj nezapomene. Že jednou, až jí bude ouvej, jí pomůžou vzpomínky na společné chvíle a bude vědět, kam se může kdykoliv obrátit.
Vzpomínky na to, jak jsme hráli divadlo, Danek to natáčel na video, a jak jsme se potom smáli některým záběrům a převlekům.
Na to, jak jsme hrávali večer na kytaru a zpívali písničky, na našeho kultovního Psa, na mezírku, na večerní nošení princezen do postýlek.
Na příchody ze školy, na dva metry sněhu, na andělíčky a skoky do náruče, kdo dřív, kdo víc, kdo rychleji. Na jemné fouknutí, které jsme si předávali jako štafetu porozumění.
Na srdíčko ke Svátku matek.
Na večery u krbu, kdy jsme si jenom tak povídali…na nové účesy, na výlet do podzemí, na stavění bazénu a opravu střechy. Na slunce, na ranní rosu, na snídaně v pyžamku na terase. Na tisíc vzájemných okamžiků, kdy jsme všichni patřili k sobě.

My vzpomínáme, často a rádi. Upřímně přejeme naší holčičce její vlastní rodinu. Máme o ní průběžně zprávy, protože kontakt, i když je sporadický, jsme zcela neopustili.

Malý skřítek bude trávit jeden důležitý kousek svého života v kojeňáku. Znám to tam, jsou skvělí, hodní, milí, báječní. Ale jednu maminku vyčleněnou jenom pro malého skřítka mít nemůžou. Děti vyměněné v porodnici si vztah k novým maminkám navázaly bez problémů. Dokonce i výměnu k vlastním rodičům snášely děti lépe než maminky. K rozvoji citové deprivace u nich nedošlo.
Máme uzákoněnou možnost pěstounské péče na přechodnou dobu.
Jsou pro tuto alternativu vytvořeny podmínky? Jakou mají miminka určená do adopce REÁLNOU možnost umístění do pěstounské rodiny na přechodnou dobu?