S Tomášem jsme se seznámili, když mu bylo bezmála šestnáct let. Věděli jsme o něm snad od první chvíle, kdy náš syn Daniel nastoupil na střední školu.

„ Je to tam prima, super atmosféra a tak. Jo, a chodí s náma jeden kluk z děcáku. Neměli bysme si ho vzít domů?“
„ To teda neměli. Já myslím, že je nás tak akorát.“
„ Já jsem si to myslel. Ale je z děcáku, tak jsem si říkal, že se zeptám.“

Na tento krátký rozhovor jsem téměř zapomněla. Dany se na nové škole zabydlel, našel si kamarády a nové koníčky. To jsme ale netušili, že jedním z jeho nových kamarádů, ten, kterého cíleně vyhledával a podporoval, se stal právě Tomáš, spolužák z děcáku.

„ Máme novýho kytaristu a zpěváka do kapely, je fakt super. Může v sobotu přijet?“
Samozřejmě že může, rádi poznáme Dankovy nové kamarády.
„ Může, ale potřebujeme kontakt na jeho rodiče a musí s tím souhlasit.“
„ To bude asi problém. Ale zkusím to zjistit.“

Nepřijel, a nepřijel ani na příští zkoušku.
Kluci se tvářili ustaraně.

„ Tak v čem je problém? Rodiče ho nechtějí pustit?“ ptali jsme se. „ Můžeme jim zavolat.“
Ne ne, vrtěli hlavama.
„ Problém je v tom, že ho nepustí ředitelka. Rodiče za ním skoro nejezdí, těch se zeptat nemůže.“
Svitlo mi: „ To je ten kluk z děcáku?“
Ano, to je on. Je fakt úžasnej hudebník, to máš vidět, jak umí zpívat. Jenže…
Tehdy jsme ještě řekli, aby si našli dostupnějšího zpěváka. Přece nemůžeme brát na sebe zodpovědnost za kluka, kterého vůbec neznáme …navíc kluka z děcáku ... ne, to nejde.

Přešel podzim a chystali jsme Vánoce.
„ Mami, nemohl by přijet Tomáš? On nikoho nemá, teda kromě sourozenců…“
Ne, na Vánoce ne. Ale může přijet na Silvestra.
Zavolala jsem do dětského domova.
„Vy jste pěstounská rodina? Proč jste to neřekli hned? Tomáš tolik chtěl hrát v té kapele, ale pochopte, já ho nemůžu nikam pustit jen tak…kdybych věděla, že se jedná o prověřenou rodinu…samozřejmě že ho k vám pustíme na Silvestra, ani nevíte, jak mu to kamarádství s vaším synem všichni přejeme. To jste mně udělali opravdu radost.“

Snědý tmavovlasý tmavooký kluk, vzadu dredy, v obličeji piercing. Na ulici bych byla opatrná. Tu první návštěvu byl hodně zdrženlivý, ale jeho pohotový smysl pro humor i přes tu pečlivě hlídanou masku přesto prosakoval. Všechny si nás získal. Po jeho odjezdu za mnou přišla Zuzka:

„Můžu ti něco říct, mami? Víš, o půlnoci, jak jsme si připíjeli, tak Tomáš byl hrozně dojatej…a potom říkal, že je strašně rád, že mohl být s námi. Já myslím, že se mu tady moc líbilo. A říkal, že máme skvělý rodiče.“

Pozvání na další návštěvu jsme vyslovovali velmi upřímně.
Zařídili jsme, aby mohl jezdit na zkoušky kapely a koncerty, ale stále to pro nás byl Dankův kamarád, kluk z kapely. Dokud jsme si nezačali všímat toho, jak se pomalu mění, jak se stává otevřenějším, jistějším, jak nám dává najevo svoji náklonnost.

Začali jsme ho zvát častěji.
V létě během dovolené na Šumavě se mě Míša zeptala:
„Nevadilo by ti, kdybych si vzala Číňana?“
„Ne, Míšo, nevadilo.“
„A kdybych si vzala Roma? Kdybych si vzala Tomáše?“

Než jsem stačila zareagovat já, odpověděl Tomáš velmi prudce: „Já NEJSEM Rom!“
Udiveně jsme se na něj podívali.
„Moje mamka taky byla Romka“, řekla mu Zuzka s pochopením. „Aspoň vypadáme jako bratři.“
„Nejsem Rom“, opakoval umíněně. „Jsem jen polo a navíc to není poznat.“
„Nooo…a to si jako fakt myslíš?“ protáhl pochybovačně Dany.
Chytila jsem ho za ramena a otočila k sobě.
„Tomáši, seš hrozně fajn kluk a my tě máme rádi. Každýmu, kdo tě má rád, je úplně jedno, jestli seš Rom celej nebo napůl, protože mají rádi TEBE, chápeš? Na druhé straně to, že jsi právě takový, jaký jsi, je určitě do značné míry dědictví tvých předků, za to by ses neměl stydět. Hm?“
Kopal chvíli do kamínku, hlavu svěšenou. Objala jsem ho.
To léto jsme začali Tomáše brát jinak. Dnes už nejezdí jen kvůli kapele, patří k nám. Vybudovali jsme mu koutek v podkroví a nabídli trvalé místo v naší rodině.

Brzy bude Tomášovi 18 let. Má před sebou ještě rok na střední škole a rád by pokračoval i na vysoké. Za poslední dva roky se hodně změnil, jako by dozrál, zvedl hlavu a dívá se na svět zpříma. Byl by takový i bez hostitelské péče, kterou jsme mu nabídli? Kdoví…