Začal k nám chodit na zahradu malý špión. Několikrát jsme při návratu domů viděli jenom drobnou postavičku, jak přelízá plot a upaluje, až se jí za patama práší. Potom jsme zjistili, že se nám ze zahrady ztrácí věci. Ze špióna se stal zloděj.
Vybavily se nám vzpomínky.

Vyrostli jsme podle desatera, se zažitým vědomím, že krádež je čin špatný, i kdyby si člověk díky tomu mohl na chvíli splnit svá přání. Vztáhnout ruku na cizí majetek, to pro nás bylo něco nepředstavitelného.

A přesto jsme nebyli ušetřeni. Ono se jinak soudí, když krade kdosi neznámý, nebo když zjistíte, že krade někdo, koho máte rádi…vaše dítě.
Naše první přijaté dítě chtělo mít vše. Nejenom to, co potřebovalo, ale vše. Když v televizi běžela reklama na Ferrero Roché, sdělila nám s výčitkou v hlase, že ho ještě nikdy neměla. „My taky ne“, odpověděli jsme, a mysleli si, že to stačí. Nestačilo. Bez jakýchkoliv zábran sáhla do cizí peněženky a ty lákavé bonbóny si koupila. Najednou jsme měli doma dítě, pro které věci byly důležitější než lidé a vztahy. To, že se na ni zlobíme, nebylo nic ve srovnání s tím, že dosáhla svého, že si mohla pořídit všechny ty lákavé cukrovinky a hračky. Naše domlouvání pro ni bylo signálem, že musí krást pečlivěji, více propracovat taktiku zatloukání, více dbát na detaily – nikoliv že se krást nemá!

Mnohokrát jsme slyšeli, že to je zákonitý vývoj těchto dětí „se špatnými geny“. Že to ten či onen věděl…to jsou prostě „ty děti“. Od odborníků potom, že nesmíme mít nároky na naše děti, že máme být tolerantní.
Nevím, jestli jsme byli. Nevím, jestli jsme se chovali správně. Nevím, jaký je ten „správný postup“. Vím jen, že toto dítě má dnes 18 let a nekrade. Nevyrostla z ní ani zlodějka ani příživnice. V těch posledním deseti letech, které prožíváme společně v jedné rodině, jsme zakusili mnoho, od hlubokého zoufalství až po vrcholné štěstí. Někde cestou se stalo, že se věci v jejím žebříčku hodnot posunuly až ZA lidé a vztahy. Možná to přišlo tehdy, kdy jsme pro ni přestali být těmi lidmi, u kterých žije, a stali se její rodinou.

Četla jsem jednou, už v dobách klidu, článek o člověku, který byl dlouhá léta kapsářem. Byla to hluboce pravdivá osobní výpověď člověka, který to sám zažil. Myslím, že tehdy jsem porozuměla tomu, co jsem neviděla dřív, té vnitřní samotě a náhradnímu uspokojování potřeb. Zaujalo mě jeho vyprávění, jak PŘESTAL být kapsářem.
Naučil se za těmi penězi a věcmi vidět lidi i s jejich osobními příběhy. Rozhodl se sám pro sebe, že když bude mít potřebu někoho okrást, nejprve se na něho podívá, a zkusí si představit jeho život, jeho osobní příběh. Potom se mu stalo, že když se na zamýšlenou oběť podíval, ona se na něj usmála, někdy prohodila i pár slov nebo pozdrav. Najednou ji nedokázal okrást.

Ten článek měl pro mě jednu trhlinu: naše dítě považovalo SVŮJ PŘÍBĚH za nejhorší na celém světě, a tudíž veškeré své činy za omluvitelné. Ten hluboký pocit křivdy, která se stala právě jí, jako by ovládal veškeré její myšlenky, celý její svět. Ale pomohl nám najít cestu, tu naši soukromou: ukázat na životní příběhy jiných, často hořké jako pelyněk, a často docela blízko nás. Naučit naše dítě DÁVAT. To bylo pro ni něco nového, něco, co se musela učit, a co ani dnes pro ni není úplně přirozené.

Hodně jsme dosáhli i změnou režimu kapesného – místo kapesného na týden dostávala peníze rozpočítané na dny. Týdenní kapesné totiž utratila hned první den, a pro ty ostatní neuměla „utáhnout opasek“. A vyplatila se i důsledná kontrola osobních věcí, i když jsme do té doby ctili soukromí každého člena rodiny.

Ale nejdůležitější ze všeho byla naše víra, že to společně zvládnem. Možná neopodstatněný optimismus, řeknete si, ale pomáhal nám přežít horší dny. Vzpomínám si, jak na mě jednou křičela: „Co je ti vůbec DO MĚ?! Co se o mě staráš, jaká jsem?!“ Tolik zloby v hlase!
„Starám se o tebe, protože jsem se ZAVÁZALA tvojí mámě! Nemohla bych se jí podívat do očí, kdybych ti neřekla, co považuju za důležité! Ona nám VĚŘÍ, že z tebe vychováme dobrýho člověka, a i kdyby ses na hlavu stavěla, tak uděláme všechno proto, abychom její důvěru nezklamali!“
Stály jsme tam naproti sobě, obě rozzlobené…a potom se rozplakala. Najednou jsem ji držela v náruči, hladila ji po vlasech a cítila, že to prostě dokážeme.