Většina dětí žijících mimo vlastní rodinu vyrůstá v ústavech. O tom, že je to problém, se mluví čímdál více a čímdál otevřeněji. Ústavní výchova nenaplňuje základní potřeby každého člověka, zejména potřebu jistoty a bezpečí v trvalém vztahu. Děti odcházející z ústavní výchovy nejsou sociálně dostatečně zdatné, a jsou reálně ohroženi životem na okraji společnosti. Proto vzniká celá řada projektů a aktivit zacílených na nabídku inkluze těchto mladých lidí do společnosti.


Jak je to u dětí v pěstounské péči?
Pěstounů je málo. Dosud jednoznačně převažuje dlouhodobá pěstounská péče, která má u nás tradici a především výsledky. Přesto zájemců o pěstounskou péči ubývá.
Být pěstounem není nic jednoduchého. Dítě, které přichází z ústavu do rodiny, není posuzováno jako dítě handicapované, protože tělo je v pořádku. Od samého počátku, kdy takové dítě přijmete do rodiny, se stále musíte potýkat s tím, že má být podle rozhodnutí úřadů zdravé.
Ale ono není.
Je nemocné těžkou nevyléčitelnou nemocí, na kterou nejsou žádné léky. Nemocí, která se nedá pojmenovat, nejsou pro ni zdravotní kódy, nedá se měřit. Je to hluboké, niterné zoufalství, extrémní opuštěnost.
Nemá v sobě nic z toho, co znáte od svých dětí. Nezáleží mu na ničem jiném než na vlastním přežití. Škube si vlasy, drásá kůži, hlavičkou buší do polštáře, kouše si ruce až do krve. V noci křičí ze spaní, pomočuje se a mokré prostěradlo dovedně skrývá. Jakmile se nikdo nedívá, krade jídlo a schovává si ho pod polštář. Má číhavý pohled a je kdykoliv připraveno se bránit. Neví, co jsou to city, emoce. Nepláče, nesměje se, čeká.
Funguje u něj „efekt odvrácené tváře.“ Když od dítěte, které s láskou vychováváte, matka odvrátí tvář, je zoufalé, nešťastné a udělalo by cokoliv, aby se na něj zase podívala, usmála se, přestala ho takto trestat. Matka s odvrácenou tváří představuje nejistotu a strach.
Pokud odvrátíte tvář od dítěte, které přišlo z DD, znamená to pro něj úlevu. Je to signál „dobrý, nedívá se, teď můžem“. Pohled z očí do očí, tento intenzivní kontakt s druhým člověkem pro něj představuje ohrožení.

A přesto je to dítě zdravé.
Pěstouni se nestávají péčí o dítě s deprivací osobami, které pečují o dítě zdravotně znevýhodněné. Ve škole i v dalších aktivitách nemá toto dítě nárok na žádné specifické zacházení či podporu. Co na tom, že ho nechtějí v žádném kroužku, protože je příliš impulsivní nebo není dost nadané, dost spolehlivé, dost dobré. Co na tom, že ho nemohou nechat chodit do školy a ze školy samotné, protože nikdy nevědí, co ho může napadnout. Mnoho pěstounů musí s péčí o dítě v PP rezignovat na svoje pracovní uplatnění, protože toto zdravé dítě je potřebuje a zaměstnává mnohem intenzivněji než ostatní děti svoje rodiče. Dostává za to odměnu ve výši poloviny životního minima. Navštěvuje psychiatry, psychology, neurology a další odborné lékaře, mnohem intenzivněji než jiní musí spolupracovat se školou a dosycovat potřeby dítěte. Víte, že i velké děti, když přijdou do rodiny, vývojově regredují? Potřebují si odžít rané dětství, potřebují být miminkem, chovat se v náručí, prožít si období sebeuvědomění a vzdoru. Musí ale i během tohoto svého důležitého životního období chodit do školy a existovat v druhé dimenzi, která odpovídá jejich skutečnému věku.

To všechno jsme prožili. To všechno jsme překonali a zvládli. Mnoho ran se uzdravilo, a mnoho zůstalo jako trvalé následky. Od Michalčiných 7 let zase oba dva s manželem pracujeme. Ale je mnoho pěstounských rodin, které od svého pěstounského dítěte žádnou profesi vykonávat nemohou.

Pěstounská péče končí dosažením zletilosti nebo po ukončení přípravy na zaměstnání.
Co se stane dál?
Pozitivem NRP oproti péči ústavní je navázání trvalých citových vazeb. Dítě v PP je stále dítětem svých původních rodičů, pěstoun nemá rodičovská práva, ale ani povinnosti, tedy ani vyživovací povinnost. Pokud pěstounská péče skončí a dítě nenajde pracovní uplatnění, dostává se do pasti, kterou mu společnost připravila.
Dítě je posuzováno jako zdravé, nemá tedy nárok na podporované zaměstnání. Většinou si s sebou stále nese svůj uzlík psychických problémů, pro který není snadné najít práci a obstát v konkurenčním prostředí. Často má nižší vzdělání a omezené možnosti dalšího rozvoje. Vyživovací povinnost k němu mají rodiče, kteří sami velmi často žijí v bídě. Pěstouni péčí o toto dítě sami ztratili možnost pracovního postupu, a ztrátou příspěvku na výživu a odměnu pěstouna se sami také dostávají do ekonomické (často i existenční) nouze.
Navíc bývají velmi vyčerpaní a sami by potřebovali spíše ocenění a odpočinek.

Vrcholem všeho ovšem je, když pěstouni mají v PP dětí víc, a u jednoho z nich pěstounská péče skončí. Dítě samozřejmě nevyhodí na ulici, tedy i nadále ho živí a šatí. Protože však mají další děti, na jejichž výživu přispívá stát, musí doložit, z čeho živí toto svoje bývalé pěstounské dítě (nemají k němu vyživovací povinnost!) – aby nebyly ošizeny děti v pěstounské péči. Tamto dítě už přestalo být zajímavé. Pěstounská péče skončila, může (nebo musí?) jít.

V současné době jsme svědky intenzivní práce na změně systému péče o děti žijící mimo vlastní rodinu. Pěstounská péče by měla být podporovanou alternativou, vytvářejí se nové typy pěstounské péče, včetně profesionální, která by se mohla stát šancí i pro děti do „klasické“ PP obtížně umístitelné.

Myslí někdo na to, co bude s těmi dětmi dál?
Pokud nerozšíříme možnosti podporovaného zaměstnání i na tyto děti, bude zmařena letitá práce mnoha pěstounů na samém začátku jejich dospělosti. Nehledě k tomu, že následná péče o tyto lidi, pokud nedostanou šanci na pracovní uplatnění, bude mnohonásobně dražší a náročnější než kdybychom jim tuto podporu poskytli.