Nejsem si jist, zda se země nachází "v nejhorší situaci" a v době "největšího ohrožení pro demokracii". Ale jedno vím určitě: nikdy jsem neměl takový problém rozhodnout se, koho volit.

STARÁ PÍSNIČKA SRDCE NEZAHŘEJE

Země se nachází "v nejhorší situaci" a v době "největšího ohrožení pro demokracii", tvrdí nám naši političtí představitelé napříč politickým spektrem. Nepřekvapí, že svůj argument upraví každý z nich, jak se mu hodí: největší nebezpečí je Zeman, největší nebezpečí je Kalousek, nový hit: největší nebezpečí jsou nové politické subjekty a starý evergreen: největší nebezpečí jsou komunisté.

Vyčpělá hesla jsou v pohotovosti vždy, když chybí myšlenky, a ještě spíše, když je třeba něco zatřít. Naštěstí se jimi nedá dost dobře zakrýt zatuchlost, který k nám z nejvyšších pater politiky proniká. Obávám se, že jako volič bych potřeboval něco více, abych se pro danou stranu rozhodl.

Nejsem si jist, zda je větším ohrožením pro demokracii současná "odbornická vláda" "nezávislých" politiků, nebo jím byla opoziční smlouva či divoká 90. léta české privatizace a nefunkčních soudů, kdy ministři financí nevěděli, co jsou to špinavé peníze, ale zato uměli skvěle hrát tenis. V Česku máme tendenci vidět se neustále v nejhorší možné době, v největším ohrožení a v nejhorší situaci vůbec. Ať se píše rok 97, 2002 nebo 2013. Proto se nechci přidat k nářkům, že "demokracie je v ohrožení, neboť...". Nechci vyvolávat novou "Mobilizaci". To už tady bylo. Výsledky známe.

Chci psát o něčem daleko prostším. Že totiž ještě nikdy jsem neměl takový problém rozhodnout se, koho volit, jako dnes.

KOHO VOLIT?

Nechápu politiku jako fotbalový zápas, kde bojují dobří domácí proti zlým hostům. Černobílé pravolevé vidění jsem dávno opustil a s ním i přesvědčení, že volím ty nejlepší: Nikoli, volím ty nejméně špatné, volím ty, jejich program, osobnosti a aktivity jsou nejméně v rozporu s mým přesvědčením. Uvědomuji si, že politika je umění malých kroků a kompromisů a že hranice zla, prospěchářství a touhy po moci a nevede mezi lidmi a stranami, ale lidmi. V každé straně, kterou jsem dříve volil, jsem i tehdy viděl osoby a názory, se kterými jsem nesouhlasil. Přesto jsem v žádných předchozích volbách neměl problém volit menší zlo. Proč to tak není letos?

Stojím(e) před několika alternativami:

VOLIT VELKÉ STRANY?

Je těžké volit strany, které se nám během posledních let ukázaly jako zcela vyprázdněné, bez konkrétního zájmu na vytváření skutečných hodnot a změn, a daleko spíše odklánějící své zdroje správným směrem výměnou za ústupek tu ČEZu, tu jinému "lobbistovi". Politiky, kteří dávno redukovali politiku pouze na mechanismus moci a prostředek sebeoslavného mačismu. S jediným motivem držet se - ať v opozici, koalici, dozorčí radě, v kraji...ale nepouštět moc z rukou.

Fascinuje mě trapná kauza tohoto léta, která si v ničem nezadá s romány z červené knihovny nebo se špatnými bondovkami. Ohromilo mě její "vysvětlení" bývalým premiérem, kterým nás během smutné první poloviny roku alespoň trochu rozesmál - byť nezáměrně. Ale zcela nejvíce mě baví, že tyto kauzy kritizují a rádoby "napravují" okoralí političtí rutinéři typu pana Zaorálka, Sobotky nebo všemi "tak trochu oblíbené" paní Němcové.

Kde byli, když se tento systém vytvářel? Kde byli, když se léta měnily funkce za hlasy, hlasy za funkce? Když se přijímala opoziční smlouva, která byla největším hřebíkem do rakve standardně fungující parlamentní demokracie. Kdy se ozývali? Jak v parlamentu pracovali proti zákonům a jejich přílepkům psaných prodlouženou rukou "lobbistů" a mamutích finančních skupin? Kdy na tyto nešvary upozorňovali společnost a své voliče? Kolik (desítek) let sedí v parlamentu? Nejedná se přece o žádné pěšáky politiky. Jmenovaní jsou jejími hlavními decision-makery, s velkým vlivem mezi svými méně viditelnými kolegy.

Baví mě, když se pražskou předvolební tramvají projíždí úctyhodný aristokrat a sympatický maskot dvojstrany, jejíž jedinou předvolební strategií je strhnout na tuto tvář veškerou pozornost, aby si voliči nevšimli kreativních projektů pana Drábka, nastavování procesů paní Hanákové, networkingového eklekticismu génia politiky nemožného - Kalouska - nebo podnikatelských kauz ministra Bessera.

Alternativně pak pobaveně zírám na pečlivě maskované zápasení a rádoby svorné držení se kolem ramen dvou nesmiřitelných táborů v ČSSD. Na jedné straně s mocichtivými tatíky, kteří by se rádi zbavili vnitřní prázdnoty po ztrátě silného vůdce vonícího becherovkou, kterou nedokážou vyplnit vlastními idejemi. Na straně druhé pak s rádoby progresivními socialisty typu Sobotky nebo Dientsbiera, kterým jejich idealistické zapálení sice věřím, ovšem kteří konkrétními kroky i argumentací dávno zvolili spíše jasně operetní styl. Ten by možná uvítali na některé ze scén našich divadel, ale svými reálnými výsledky je evropskému formátu sociálně-demokratických stran zhruba stejně vzdálený, jako styl jejich nejbližších populistických socdem partnerů Ficova Směru na Slovensku.

Bojím se, že v takové operetě by se sociálně-"demokratická" instalace ostřílených normalizačních politruků, soudružek a pohraničníků, na kterou jsme nedávno nevěřícně zírali v případě krajských politických funkcí, mohla stát refrénem, kterou by nám sbor veselých oranžových hochů rád zazpíval také v ostatních patrech politiky. Opereta je totiž - jak známo - velice multižánrová.

Nechci říci, že ve velkých stranách nevidím žádné sympatické osobnosti nebo politiky s relativně čistým osobnostním, hodnotovým a morálním profilem. Ale nebudu si kupovat dvě kila zkaženého hovězího, abych z něho doma možná odkrojil malý plátek dobrého masa. Nevím, kudy přesně se hniloba šíří. Na tyto výhodné akce politických supermarketů už nevěřím.

DUCHOVNÍ OTCOVÉ BUDOVATELÉ

Velmi zajímavým jevem, který však v kontextu české politiky nepřekvapí, je fakt, že oba kapitáni a dlouholetí tvůrci popsaného marasmu mají nejen odvahu a hroší kůži k tomu, aby výše uvedený stav kritizovali a distancovali se od něj - oni z něj chtějí dokonce těžit.

1. Otec Miloš

Na jedné straně v podobě neobratně maskovaného podnikatelsko-lobbistického projektu SPOZ, který už ani netají propojenost staré party agilních prominentů totalitního režimu se státními úředníky a ruskými sférami vlivu. Zemanem příznačně citovaná modlitba anonymních alkoholiků, kterou nás jakožto tolerantní ateista počastoval při své inauguraci, dostala nový rozměr: "Bože, dej mi odvahu, abych se snažil ovlivňovat věci, které ovlivnit mohu" znamená v jeho interpretaci: "Bože, díky že mi ukazuješ, že mohu ovlivnit vše". Poslední směšný pokus Zemanových nohsledů o prokopání kanálu kamsi na východ je symbolickým shrnutím jejich úrovně uvažování i pohrdání českým voličem, kterému je podle nich možno skutečně nabulíkovat vše, třeba i jízdu ve vlaku zdarma.

2. Otec Václav

Na straně druhé pak svým věrným mává pohádkově neuvěřitelný a všem zákonům běžné psychologie se vymykající elegantní starý pán v proužkovaném obleku. Muž, který poté, co se hrdinsky postavil atentátu vzduchovou pistolkou, neváhal v moderních dějinách české politiky zanechat snad nejvýraznější sto(u)pu: ani ne před rokem předvedl politicko-ekonomicky jistě velmi elegantní projekt prezidentské "amnestie".

Duchovní otec opoziční smlouvy, kterou fakticky ochromil možnost stíhat a trestat v této zemi korupční jednání, má na současném stavu české politiky lví, ne-li největší podíl. Nyní se však nestydí ze svého zámečku, placeného spřáteleným finančním magnátem, jenž překvapivě zbohatl právě na profesorově jedinečném experimentu kuponové privatizace, proklamovat hesla o tom, jak je dnešní politika zoufalá. Podobá se tak architektu, který se nenápadně vmísí k demonstraci proti nepovedené budově, kterou on sám jako architekt vymyslel a postavil, ale který s davem od plic volá: "Fuj, co je to? Strhněte to!" Motivace takového architekta není stavět budovy, ale být milován davem. Za jakýchkoli výkřiků.

V tomto kontextu nepřekvapí Klausovo nejnovější gesto v podobě podpory volebního bloku Hlavu vzhůru, který je spíše než politickým sdružením umělecky zajímavou, surrealistickou koláží bizarních postav, jejichž skladba sahá od prostých politických prospěchářů a přeběhlíků, přes panoptikální apoštoly jednoduchých řešení s myšlenkově omezeným viděním světa, až po katolické ultratradicionalisty a známé postavy české ultrapravice, vše pod praporem bývalé úspěšné svazačky, neúspěšné prezidentské kandidátky a manažerky Bobovize.

Snad nikdo nevěří, že by takoví lidé byli opravdu tak blízcí srdci velmi inteligentního a zkušeného politika. Jsou to však možná jediní věrní, kteří na něj myslí. A to zahřeje každé osamělé srdce. Především takové srdce, pro něž je největším předmětem jeho lásky ono samo. Klausův cíl je myslím jasný: ve volbách do Evropského parlamentu bude za stejné či obdobné sdružení kandidovat jako lídr zase on - pan Suverén. A recipročně dostane nejen podporu těchto sdružení, ale i staré věrné party z ODS. S postoji českého voliče k EU můžeme očekávat velmi slušný výsledek. Plán to - bohužel - špatný není.

VOLIT MALÉ STRANY?

Máme zde menší dlouhodobě fungující strany, které se do parlamentu v předchozích volbách nedostaly. Pozitivní stránkou je, že máme jistotu, že v nich jsou politici, a nikoli naivkové nebo prospěcháři, kteří je chtějí použít jako výtah k moci. Protože přihlášky se ve stranách typu KDU-ČSL nebo Zelených asi nehromadí zrovna zběsilým tempem.

Tato výhoda je ale na druhou stranu také nevýhodou. Co když politici, kteří jsou schopní, aktivní a mají motivaci něco dokázat, tyto strany dávno opustili? Tyto strany zažívaly rozpory ve stranickém vedení a užíraly je vnitřní třenice, které jsou pro ty politiky, kteří vnitrostranické politikaření nevidí jako jádro své politické motivace, spíše překážkou než místem, na kterém by se chtěli angažovat.

Nejsou tyto strany ideově a osobnostně vyprázdněné? Mají šanci se do parlamentu dostat? Mají politiky, kteří dokážou nabídnout něco více, než jen tvář na billboardu? Nabízeli to aktivně uplynulé čtyři roky? Viděli jsme jejich články, blogy, alternativy, analýzy, aktivity v krajích, obcích? Nechybí jim kreativita? Dokáží Zelení nabídnout něco více než ublížené plivání na Martina Bursíka, což je - zdá se - jejich hlavní předvolební téma? Dokážete si představit horší volební billboard a stupidnější heslo, než má KDU-ČSL? Dokážete chápat, proč tento směr zvolila, co tedy poslední léta dělala a jak se na volby připravovala? Já ne.

VOLIT POLOPOLITICKÁ SDRUŽENÍ A NOVÉ STRANY?

Kromě skutečných politických stran nám v našem českém politickém lese jako houby po dešti rostou různá (polo)politická sdružení, bloky, skupiny. A že byl letos dobrý houbařský rok.

1. Efekt Tomio

Jistě, myšlenka nahradit prohnilé politiky novými a schopnými zní krásně. Ale zažili jsme také zděšení z Tomia Okamury, který se z podnikatele se specifickými, ale stále ještě přijatelnými až zajímavými názory stal ze dne na den populistou, jehož proklamace již dávno opustily hranice obyčejné lidské slušnosti a jeho ideje hranice reality. Na jeho příkladu vidíme, že člověk, který byl schopný v jedné oblasti (podnikatel, veřejně známá osobnost, umělec, či dokonce sportovec), nemusí být rozhodně dobrým politikem.

V politice se totiž dělá politika - ať se nám to líbí, nebo ne. Vyžaduje si jiné schopnosti, jiný typ jednání s lidmi, trpělivost, schopnost vydržet hodiny nudných schůzí, schopnost taktizovat, nekonečně jednat nad banalitami. Politika není jen vychutnávání moci a vykonávání důležitých změn, jak si mnozí představují. Nevím jestli je to něco, co vyhovuje hokejistovi, který se celoživotně soustředil spíše na práci s holí, podnikateli, který je zvyklý okamžitě jednat a nezabývat se podružnostmi, nebo řediteli, který umí spíše nařízení vydávat, než číst tuny zákonů a orientovat se v oblastech zcela odlišných od manažerského řízení. Pro faktický výkon politiky to může být poněkud málo. Přesto mnohým těmto "novým politikům", zdá se, přímo svítá.

2. ANO?

A pak zde máme trochu nevyzpytatelné ANO. Neseme si však čerstvé poučení z totální trapnosti politicko-marketingového uskupení Věcí veřejných, které během svého - naštěstí krátkého - působení ve vrcholné politice vyprodukovalo jen takové kauzy a události, za které se musel jejich volič stydět mnohem více, než nejprudérnější vesnická babička za jejich poloobnažený předvolební kalendář, který byl ostatně jediným skutečně zajímavým a hodnotným příspěvkem, které VV našemu státu - společně s inspirací pro úspěšnou divadelní hru - přinesly. Nevíme přesně, který z pražských podnikatelských bossů stál za vznikem VV, ale je to koneckonců jedno. Bojíme se, aby motivace a hlavně následné praktické politické fungování Babišova ANO nebylo obdobné.

Osobně vůbec neřeším kauzu Bureš. Ve společnosti, kde staří estébáci a komunisté organicky prorostli do jejích nejvyšších politických, ekonomických i soudních pater, se domnívám, že je to poněkud zbytečné. Důležité spisy těch, kteří byli skutečně velká zvířata, byly myslím umně odvezeny v tajemných aviích a skartovány na přelomu let 89-90, za podivného nečinění ministra Sachra. Proto otázka, zda v rámci fungování v zahraničním obchodu Babiš jen vypovídal na StB, nebo zda byl aktivním spolupracovníkem, je pro mě daleko méně důležitá, než otázka, kdo je na jeho kandidátce a kdo má šanci se do Poslanecké sněmovny dostat.

A kromě sympatických tváří a jmen, kterým bych možná věřil a případně i volil, zde vidím osoby, které bych spíše očekával jako hosty silvestrovské estrády na televizi Nova. Další mou otázkou je, nakolik se v případě pana Pilného či Komárka - tedy nepolitiků vstupujících do politiky - můžeme dočkat opět efektu Okamura či již zapomenutého efektu Fischer aneb pohádky o tom, kterak kdysi úspěšný podnikatel zapadl do Senátu a od té doby o něm nikdo neslyšel. Proč "noví politici" nekandidovali dříve na radnici, do obecních zastupitelstev? Proč nemají již nějakou politickou práci za sebou? A pokud mají, proč o tom nevíme?

3. Odpověď obyčejného voliče

Musím ovšem říci, že rozhodnutí voličů pro formaci ANO, jakož i pro ostatní demokratické malé strany docela chápu. Politici velkých stran před nimi varují - nevolte malé strany a už vůbec ne nová politická sdružení. Vždyť nás pak bude v parlamentu hodně. Nebude možno zformovat koalici. Nebudeme se moci domluvit. Nevíte, kdo ti lidé jsou, neznáte je.

Odpověď obyčejného voliče je jednoduchá: "Tyto malé strany chci volit právě proto, že vím, kdo jsou politici velkých stran, že jsem je poznal až příliš dobře. Dobře si také pamatuji, že zatím největší škody na politické i morální kultuře tohoto národa nepřineslo působení malých stran, ale velká "koaličně-opoziční" opoziční smlouva, faktické rozdělení moci a tichá dohoda o nekontrolování vzájemných sfér vlivu. Byly to velké strany, které vynesly k moci dva poslední prezidenty, na které můžeme být všechno, jen ne hrdi. Kauza, která zničila poslední vládu, nebyla kauza Lidem ani TOP09. Byla to kauza ODS."

Většinový systém může být užitečný ve vyspělých demokraciích s vyspělým stranami. Obyčejného voliče u nás ale při představě, že by v parlamentu měly být pouze ČSSD a ODS, maximálně tak trochu mrazí. Tak asi proto.

4. Strany na okraji ponecháme na okraji

Pochopitelně zde zbývají různé ultra- a extremistické formace Dělnických, Svobodných, Suverénních Vztyčených (zatím jen) Hlav. Jsem rád, že právě dostatečná nabídka malých stran a (polo)politických alternativ omezuje jejich vliv a oslabuje jejich volební potenciál; snad jen s výjimkou KSČM, jejíž volební potenciál ale vymírá přirozeně. Jsem hrdý na to, že ostudný zisk Sládkových republikánů z 90. letech se snad již nebude opakovat. To je vše, co k těmto stranám možno říci. Dále je jest třeba toliko ignorovati.

NEVOLIT?

Zbývá nám alternativa čtvrtá - nevolit. Mezi kavárenskými intelektuály i údernými pivaři se vedou nekonečné diskuze o významu aktu nevolit. Co je to nevolit? Co dělám, když nevolím? Je to protest, kterým ukazuji, že mě politika nezajímá a že jsem na ní naštvaný. Komu to ale mohu ukázat?

Obávám se, že pouze těm politikům, které zvolí ti ostatní, kteří k volbám přijdou. Protože tito politici jsou ti jediní, kteří s tím mohou něco dělat. A ti, kteří přijdou, budou volit kromě demokratických stran i extrémistické strany a (pseudo)nacionalistická hnutí.

Pokud nevolíte, pak jste matematicky z hlediska výsledku voleb svůj hlas rozložil mezi strany, které byly zvolené, v poměru, v jakém jim dali hlas ostatní voliči. Neboli: svým nevolením jste potvrdil výsledek voleb. 15% vašeho hlasu tak "získali" komunisté. Určité procento extremistické strany, které za každý hlas dostanou peníze, a překonají-li stanovené kvóty, dostanou peněz mnohem více. Nevolení není aktivní akt, ale má tento aktivní reálný důsledek. Nevolit je samozřejmě právo, které nikomu neubírám. Osobně však dám raději svých 100% hlasu straně demokratické, než abych žil s vědomím, že jsem neubral část volebního výsledku stranám, čerpajících jen z lidského primitivismu, nevzdělanosti a zášti.

Proto pro mě nevolit není volbou, kterou bych si vybral.

A ZIMA LETOS BUDE TUHÁ...

Musím se tedy rozhodnout. Musím volit.
Ale jak? Nevím.

Jedno však vím určitě. Ještě nikdy jsem svůj hlas nevhazoval do urny s takovou nechutí a s takovým váháním, jako budu činit letos. Tuším totiž, že po politicky smutném jaru a tragickém létu nás čeká deštivý podzim.

Tuším, že noví, zářní, schopní politici...tak nějak nejsou k mání. Že vidět řešení v Janečkově pozitivních vibracích a "změně systému" je sice líbivý, ale zoufale prázdný pouťový slogan, byť asi vymyšlený v upřímné dobré víře. Problémem ale není systém. Ten problém jsme my. Nedá se řešit novým vynálezem "geniální" mysli. Dá se řešit pouze pomalou, nevděčnou, dlouhodobou změnou - našich politiků, našeho tlaku na ně, naší ochoty participovat na problémech této společnosti, ale i změnou vlastních postojů a hodnot, a v důsledku i nás samých. Starý slogan o politicích jako odrazu společnosti totiž stále platí.

Obávám se tedy, že budeme muset vystačit jen s tím, co máme. A podle nadúrody kyselých politických jeřabin i nekonečně se rozpínajícího ega obou nemizejících patronů české politiky, kteří se snad ještě zázračněji než v antických mýtech dokážou vždy znova a znova zvednout z politického popela, pak můžeme věštit: Zima nebude lehká. Věřme tomu, že ji nějak přečkáme.