Recept na český guláš je prostý: Osmažíme nedostatek otevřenosti, přisypeme trochu izolovanosti, přidáme 40 let vnitřní emigrace, strachu, rezignace a pasivity, zalijeme neschopností vypořádat se s vnitřní svobodou a zahustíme nezájmem o vlastní okolí, o naší "polis" (tedy o politiku). Vše podusíme v kotlině nepřejícnosti a závisti a máme hotovo.

Frustrace je z psychologického pohledu pocit marnosti. Cokoli zkusíme, nevede k cíli a není pro uspokojení našich potřeb užitečné.

Tento pocit marnosti může být příčinou mnoha sociálních jevů, včetně extremismu, xenofobie a nesnášenlivosti. Přesvědčení, že život určité společenské vrstvy je nekvalitní a nešťastný, je kořenem revolucí, občanských válek a ve dvacátém století i obou totalitních systémů. Frustrace tedy není jen problémem těch, kterým se nedaří. Může se stát - je-li dlouho ignorována či bagatelizována - významným zdrojem společenských změn a volebních preferencí.

Pocit nespokojenosti obvykle rozebíráme z pohledu ekonomického, politického či společenského. Na frustraci se však můžeme podívat také jinak, pohledem historicko-psychologickým.

CÍSAŘ A ŠVEJK: ČESKÁ DUŠE JE RAKOUSKO-UHERSKÁ

Máme potřebu silných vládců. Jejím předobrazem je obraz císaře pána, který se v imaginaci vesnické babičky příliš nelišil od postavy poloboha.

Vybudovali jsme republiku, ale naše vnitřní představy se nezměnily. Na královský trůn jsme nechali usednout prezidenta. Zpívali jsme Te Deum. Místo korunovace jsme mu pouze symbolicky předali klíč od korunovačních klenotů. Monarchistický obraz prezidentů se táhne historií naší země - a mnohým taková role proti gustu nebyla. Symbolicky tuto tradici zahájil již Masaryk, který v nažehlených rajtkách shlížel z bílého koně blahosklonně na svůj lid.

Na obraz charismatických vůdců, kterých by se mohl slabý a nevědoucí občan přidržet, velmi obratně navázali Václav Klaus a Miloš Zeman, kteří zdánlivého vzájemného sváru, jenž živil média a upoutával pozornost českého voliče takřka patnáct let, využili k propachtování geniálních politických dohod pomyslně vrcholících ostudou novodobé české politiky - dobou opoziční smlouvy.

Jistě, můžeme nadávat. Ale byli jsme to my, kdo jsme je adorovali. Kdo jsme je opakovaně volili. A kdo jim jejich nevývratné přesvědčení o vlastní všemohoucnosti budoval. Potřeba silných vůdců a jejich nekritický obdiv končí obvykle příliš pozdě všeobecným vystřízlivěním. Pocit naší frustrace se zvyšuje. Král je mrtev. Ale kde najdeme nového, kterému bychom opět mohli svěřit starosti o vlastní štěstí?

Druhým aspektem naší rakousko-uherské duše je pocit, že nic nezmůžeme. Skutečná moc je daleko, císař sedí ve Vídni a je navíc Rakušák. Rozhodne se zase o nás bez nás. Z tohoto podhoubí roste úroda Švejků, kteří byli opakovaně v historii poučeni, že jsou příliš malí a bezvýznamní.

SAMETOVÁ REVOLUCE NEBYLA TO NEJTĚŽŠÍ

Mělo to přijít samo. Zacinkali jsme klíči a nechápali, že po nás bude ještě někdo něco chtít. Byli jsme ve stejné situaci jako muž, který se rozvede se svárlivou manželkou a představuje si, že bude mít konečně klid. Prvek očekávání je však střídán prvkem zklamání. Najednou si začíná uvědomovat jistoty, které mu manželka přinášela. Přece jen vyprala, bylo se s kým pohádat - a hlavně - na koho v hospodě nadávat.

Náhle nadávat není na koho, prádlo se kupí a v rozích rostou pavučiny. Jsme na to sami. A co více - zjistili jsme, že nás věčné spory s manželkou změnily. Už nejsme nadšení, aktivní, optimističtí mladíci. Jsme pohodlní, rozmrzelí a líní tatíci. Nechceme nové výzvy. Chceme lahváč a klid. A to se těžko mění jen tím, že zavoláme "už je to tady".

Pozdě jsme si uvědomili, že změna od totality ke svobodě vede především námi samotnými. S překvapením jsme zjistili, že nám socialismus uspokojoval určité potřeby a chránil nás před vlastními frustracemi. Falešný pocit jistoty, primitivismus a nucená průměrnost, která velmi chápavě skryla, že někdo je pracovitý, nadaný a jiný podvodník nebo bolševik. To byl společenský kontext, který mnohým vyhovoval a na který mnozí dodnes vzpomínají. Nemuseli se dívat sami na sebe a na své neúspěchy. Režim jim sloužil jako terč jejich kritiky, frustrací a zloby.

Nevšimli jsme si, jak se postupně mění naše osobnost. Říkali jsme "nesmíme", ale bylo to postupně "nechce se nám". Říkali jsme "nemá to cenu", ale bylo to postupně "bojím se o své pohodlí". Pocit bezmoci, autocenzura, strach z vlastního souseda - to vše zdeformovalo naši osobnost a naše prožívání. Jan Zahradníček již krátce po bolševickém převratu vykreslil s mrazivou dokonalostí psychologii totalitní osobnosti ve Znamení moci: "Bylo k zalknutí / Nikoli naráz / nikoli všichni najednou / ale nenápadně a tu a tam / tak jak zněl příkaz dne / nepozorovaně se rozkládat."

JE TĚŽKÉ ZBAVIT SE TOTALITNÍ OSOBNOSTI

Měli jsme svobodu deklarovanou, ale nikoli svobodu vnitřní. Taková změna - od bázlivého, zlenivělého, zprimitivnělého zástupce mas v člověka pracovitého, aktivního, s vyššími hodnotami a zásadami, ale taky chybujícího a padajícího, který by se dokázal sám řídit, rozhodovat o sobě a motivovat se, tedy v člověka skutečně svobodného - je velmi obtížná.

Ano, viděli jsme, že amorální oportunisté si udrželi, ba i posílili své pozice. Ale hlavně jsme zakusili, že změna našich životů je neskutečně obtížná. Že podnikat neznamená jen mít dobrý nápad. Že naučit se cizí jazyky a riskovat se nám nechce. Spálili jsme se. Viděli jsme, že i ve svobodné společnosti někdy vítězí lež a nenávist.

V mnohých se ozvala rezignace, tak pevně budovaná v době minulé: "Vidíš, já ti to říkal. Je to na nic." Přestali si uvědomovat základní aspekt svobody - že volba je na nás a jsme za ni zodpovědní. A tak i svým dětem, které zkušenost reálného socialismu nemají, předávají náruč komplexů, beznaděje a absenci odvahy cokoli změnit. Nikoli "snaž se, určitě to půjde", ale "nemá to cenu, můžou za to jiní". Vzniká tak mnohagenerační mantra bezvýchodnosti.

Jiní ze zkušenosti s totalitní duší vydestilovali opačný extrém - individualismus, který s oblibou vydávají za "pravicové" smýšlení: "Nejsi bohatý a šťastný? Tvoje vina. Pomáhat bezdomovcům? Vždyť to jsou alkoholici. Až přestanou pít, možná..." Mezi kořeny tohoto primitivismu patří kromě nedostatku vzdělání a empatie především neschopnost akceptovat svět jako místo, které není ke každému spravedlivé. Neschopnost si připustit, že život je nepředvídatelný a že nedržíme vše v rukou. A to je jistě ohrožující informace.

Zjistili jsme tedy, že svoboda není jednoduchá.

VNITŘNÍ EMIGRACE

Jedním ze způsobů, jak se vyrovnat s totalitou, byla emigrace. Někteří emigrovali fyzicky, jiní psychicky. Emigrovali jsme do svých rodin, do chaty na víkend, do bezpečných zdí svého bytu. Ven raději nevycházet, o nic se nezajímat, budovat si své malé domácí štěstí. Tato adaptace byla pochopitelná. Její plody si však neseme dodnes. Byť si polovina našich spoluobčanů už totalitu nepamatuje, my jim tuto zkušenost ochotně dále předáváme. Nezájmem o veřejnou sféru, o druhé lidi, lhostejným postojem ke komunitním aktivitám i občanskému aktivismu.

Mnoho Čechů nechápe, proč ve městech i na vesnicích stojí tolik sokoloven a divadelních sálů. Nemají ponětí o prvorepublikovém spolkovém životu - Sokol, Orel, ochotnické divadlo, sborový zpěv, hasiči... Podobné společenské aktivity jsme dnes redukovali jen na příležitost, jak se opít nebo zažít pocit hrdosti ze svých dětí. My přece hrát divadlo, tančit nebo zpívat nebudeme. My si hrát nebudeme. My se spolu bavit nebudeme. My jsme dospělí.

A rychle domů - za své ploty, za zdi svých domků, obklopeni hranicemi představ "jediného možného" a "jediného správného".

JAK SE IZOLACE PROMĚŇUJE V XENOFOBII

S výjimkou Prahy žijeme v kulturně jednolité a izolované oblasti. Pravděpodobnost, že někde potkáte černocha, Araba či Japonce, je stokrát menší než v západních zemích. To umožňuje zakořenit strachům, které se stávají účinnou obranou toho "jedině správného a známého". Se skutečnou realitou onoho "cizího" však nemají příliš společného. Je to iracionální úzkost, která může bujet díky nedostatku vzdělání i reálných zkušeností se světem za šumavskými kopci.

Tato úzkost nasedne na staré kulturní vzorce, s nimiž máme své zkušenosti. "Každý muslim teroristou" se tak stává společensky akceptovatelným refrénem písničky, jejíž dnes neakceptovatelná předchozí sloka zněla "s každým židem do ghetta".

Psychologové dobře vědí, že neznámého se bojíme vždy více než známého. S hypertrofovanou imaginací posílenou bulvárními šoty zpravodajské zábavy, děsící nás emotivními obrazy plnými krve, je naše představa světa jasná. Jednoduchá. Černobílá. Co neznáme, toho se bojíme.

Bojujeme proti světovému terorismu protestem proti prodeji halal kuřat v místním supermarketu. Bojíme se Číňanů, jejichž největším snem je údajně vydat se z říše středu do malé země piva. Bojíme se Evropské unie - ani vlastně nevíme proč, ale dobře to posiluje pocit sounáležitosti. Bojíme se všeho, kde jsme nikdy nebyli, leda na krátké dovolené v ohrazeném kempu, zajištěni z domova přivezenou masovou konzervou.

Úzkostný a nenávistný člověk navíc nikdy nevycestuje mimo hranice "bezpečné" reality. Proto se nikdy nemůže přesvědčit o tom, že odlišní lidé vedou hodnotný, ovšem odlišný život. Proto jeho xenofobie a maloměšťáctví nemůže být sníženo, posiluje samo sebe. Nikdy se nemůže seznámit s odlišností, které se bojí, protože se bojí, a proto se bude ještě více bát.

KAŽDÝ SÁM A ZAMRAČEN...

Nedávno jsem slyšel o skupině amerických studentů, kteří při dotazu na největší kulturní šok z pobytu v České republice udávali, že se Češi neusmívají. Jak typické pro naši ustrašenou osobnost - chceme vše, jen ne být středem pozornosti. Vše, jen ne někomu druhému (považte, cizímu!) zvednout náladu. Stačí jen přijet do Vídně a projít se po ulici. Podle úsměvů a očních kontaktů má člověk najednou pocit, že je známá rocková hvězda.

Je zjevné, jak všechny výše uvedené faktory vedou k pocitu marnosti a frustrace. Bez hrdosti, aktivity, úsměvu, izolováni ze společnosti od druhých, s úzkostí si budující své štěstí v malém bytě s velkou plazmovou televizí, s takovou osobností je velmi těžké dosáhnout spokojenosti, pocitu naplnění a smyslu.

Protože pocit naplnění je spjat s naplněnými vztahy. Protože pocit smyslu je spjat se smysluplnými aktivitami. Protože spokojenost je spjata s užitkem, který někomu přineseme. Díky našemu starému přesvědčení "za vše mohou oni" bystře nalezneme příčinu své frustrace. Ekonomická krize. Volby. Kauzy. Všichni kradou. Jak má mít člověk radost ze života?

Je-li člověk frustrovaný, nevzdělaný a nedaří se mu, hledá viníka tohoto stavu. Kromě politiků a situace "obecně" (proti které však nelze příliš metat kameny) se zde tradičně hodí ti, kteří jsou bezbranní, stigmatizovaní nebo vyloučení. Bezdomovci, kteří páchnou. Romové, kteří zneužívají sociální dávky. Cizinci, kteří nám beru práci... Viník je odhalen - můžeme ho potrestat.

NEZÁJEM O VĚCI VEŘEJNÉ

Recept na český guláš je tedy prostý: Osmažíme nedostatek otevřenosti, přisypeme trochu izolovanosti, přidáme nakrájených 40 let vnitřní emigrace, strachu, rezignace a pasivity, zalijeme neschopností vypořádat se s vnitřní svobodou a zahustíme nezájmem o vlastní okolí, o naší "polis" (tedy o politiku). Vše podusíme v kotlině nepřejícnosti a závisti a máme hotovo. Náš guláš má výtečnou chuť a pochutnají si na něm především všeho-schopní.

Když se do správy veřejných věcí nehrneme my... kdo je obsadí? Koho lákají? Náš nezájem umožňuje vládnout zákulisní partě prospěchářů a profesionálních politiků, kteří přežijí vše a kterým moc prostě chutná. My máme svůj guláš, svůj seriál a svou zahrádku. Ať nám vládnou jiní.

CÍTÍME SE JAKO OBĚTI

Nechci snižovat vážnost stavu naší politiky. Je však pozoruhodné, jaký je ve společnost pocit nespokojenosti "jen" proto, že Miloš Zeman je na Hradě a ODS zažila politický skandál. To je dobrou ukázkou, jakou váhu přikládáme banálním vnějším vlivům pro svůj vnitřní život, spokojenost a možnost činit něčeho hodnotného.

Je snad dnes situace horší než po okupaci v roce 1968, po upálení Palacha, po umlácení Wonky, po smrti Patočky, po popravě Horákové, po heydrichiádě, po Mnichově, po vyhlášení první světové války...? Stejným tempem hrůzných událostí bychom se mohli probírat dále. S odstupem maximálně desetiletí bychom viděli nesrovnatelně děsivější scény, než jsou stupidní mediální vystoupení vyděšených politiků, kteří byli tak dlouho u moci, až ztratili kontakt s realitou.

Jak je možné, že jsme tak frustrovaní? Může ze to opět náš vnitřní postoj, formovaný naší historií. Spoléháme se na druhé, na stát, na společnost, která nás má učinit šťastnými. Totalitní potupení agrární, živnostenské či baťovské identity, která se realizovala v podobě přičinlivého řemeslníka, nezdolného sedláka nebo obratného obchodníka, dnes produkuje pasivní nezaměstnané spoluobčany, čekající až se nějak stane, že bude dobře. Jejich (často pochopitelný a oprávněný) vztek je tlačí k extrémním řešení. Stávají se z nich příznivci extremistických skupin. Ale zkusit něco sám? Zbláznili jste se?

NEPOPULÁRNÍ RECEPT NA POPULÁRNÍ NEMOC

Z psychologie víme, že začátkem léčby jakéhokoli problému je získat přesvědčení, že svůj problém mohu nějak ovlivnit. Neprožívat se jako pasivní oběť těch druhých. Teprve pak může začít cesta k uzdravení.

Pokud své potřeby neumíme uspokojit alespoň částečně vlastními aktivitami, vlastní iniciativou a vlastním potýkáním se s vlastní (i cizí) nedokonalostí, pak nám od frustrace nepomůže ani zástup Havlů, dalajlamů a papežů Františků.

Nezměníme-li nic v sobě, v postoji ke druhým a ke společnosti, garantuji vám, že i příští volby a další volby a ještě další volby budeme zažívat v atmosféře frustrace. Nejedná se totiž o to, čí lísteček vhodíme do urny. Jedná se o volbu daleko hlubší, těžší a zásadnější.

Pro ni ale musíme vykroužkovat to, co se skrývá možná až na dně našich osobních volebních lístků. Nesmíme dát hlas populárním, avšak extrémním kandidátům slibujícím jednoduchá řešení. Musíme volit takový volební program v nás, který bude hledat cestu k smysluplnosti našich aktivit, k našemu prostředí, k lidem okolo nás a k tomu, co nás přesahuje. Pokud v nás tyto stránky zvítězí, pak myslím, že vše ostatní nám bude přidáno.

Článek byl původně publikován na ihned.cz