Tleskám poslední písničce Vladimíra Mišíka: "Vážený pane presidente, velmi se omlouvám, ale z důvodu rostoucí nevole z některých Vašich rozhodnutí jsem dospěl k závěru Vámi nabízené státní vyznamenání nepřijmout."

Stříhali dohola malého chlapečka
kadeře padaly k zemi a zmíraly
kadeře padaly jak růže do hrobu
Železná židle se otáčela

Vladimír Mišík tento Kainarův text zpíval tolikrát nejen proto, že se z něj stal hit. Měl k tomu zřejmě i hlubší, osobní důvody. Důkazem toho je i Mišíkovo rozhodnutí odmítnout státní vyznamenání z rukou Miloše Zemana - tedy od člověka, s jehož kroky zpěvák silně nesouhlasí. Tleskám mu více než po nejpovedenější písničce.

Tíseň, kterou Kainarova báseň vyvolává, není nepodobná tísni, kterou v mnohých z nás vyvolávají nevyzpytatelné politické i osobní kroky sprostého, mstivého a mocichtivého hradního pána. Žádná tradice, včetně té ústavní či státních vyznamenání, mu není dost svatá na to, aby ji nezneužil k ukázce své moci a libovůle. Nepozvání vybraných rektorů na předávání vyznamenání je toho důkazem.

ZA OPATRNÝMI VĚTAMI JE ABSENCE ODVAHY

Podobné kroky prezidenta můžeme jistě očekávat. Co je však pro mě opakovaně alarmující, je absence odvahy na tyto kroky reagovat, kterou vidíme u mnoha osobností napříč profesními i společenskými rolemi.

Ani mezi rektory nezavládla shoda v tom, zda dorazit na dnešní Zemanovu sebeoslavnou performanci, ve kterou předávání státních vyznamenání jistě přemění. I mezi nimi se našlo několik, kteří se Zemanovi "cítí zavázáni". Kteří se cítí natolik morálně na výši, že dokáži drobné osobní nesouhlasy upozadit ve prospěch větší věci: dobrého fungování vlastní univerzity a možná i trochu té pomoci ze strany Zemanových blízkých a spřátelených politiků.

Vzpomeňme si na tyto argumenty. Známe je z každé totality. Nevyjádříme svou drobnou nespokojenost, abychom mohli dát průchod vyššímu dobru. Abychom mohli budovat a měli klid na práci. Že se za honosnými větami ve skutečnosti jedná o můj vlastní prospěch, pohodlí a bezpečí, není třeba dodávat. Tomu se říká zbabělost.

Není náhodou, že jedině starý rocker měl dostatek odvahy k tomu, projevit gestem odmítnutí svůj nesouhlas se Zemanovými kroky, které politicky přibližují Česko Rusku nebo Bělorusku. V historii se paradoxně odvážní vždycky našli spíše mezi těmi, kdo měli mít na starosti úplně jiné věci než vyjadřovat se k politice a ke společenskému dění. Nikoli, neslyšíme nesouhlasný pískot zástupů etablovaných vysokoškolských profesorů, filozofů, kněží, soudců, politiků a veřejně činných osobností, od nichž bychom především očekávali nejhlasitější odpor proti směru, kterým otáčí kormidlo demokracie muž, jemuž chutná pít nejen svou moc plnými doušky. Nikoli. Většině z nich se jedná o klid na práci. Nedají v sázku své postavení před nevolí mocného muže jen proto, že se někde uřeknou. To by je manželka hnala. Jak známý obraz pro ty, kdo pamatují šeď husákovské normalizace.

Není náhodou, že Kainar napsal svou báseň v předvečer bolševického puče.

OSAMOCENOST ODVÁŽNÝCH

Jeden z nich Kulhavý učitel na cello
Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli
Zasmál se nahlas A ono to zaznělo
Jako kus masa když pleskne o zem

Ti, kteří odvahu mají, stojí osamoceni. Udělování profesorských titulů z rukou prezidenta - na protest proti jeho chování k M. C. Putnovi - se odmítne účastnit jen hrstka. Zbytek si nenechá ujít příležitost, jak vyvézt rodinu do Prahy a dmout se před ní pýchou. Na protest proti nepozvání dvou rektorů na předávání vyznamenání se odmítne účastnit kromě profesních kolegů jen pár primátorů. Ostatní politici a významné osobnosti politicko-společenského života se budou tvářit, že se tady přece jedná o jinou věc. Že se nejedná o postavu prezidenta. Že se jedná o tradici, rituál, na kterém nesmí chybět. Ano, každý z nich najde jistě dostatek zdůvodnění. Věřím tomu. Jsou přece vzdělaní.

CO ZNAMENAJÍ POUHÁ GESTA

V podobě odmítnutí účastnit se ceremoniálu nebo převzít vyznamenání nemůžeme spatřovat pouze gesto nevole s osobou prezidenta. Musíme v něm vidět širší vyjádření postoje k tomu, kam Zeman s SPOZ a dalšími čubovsko-kremelskými odborníky naši zemi směřuje. Musíme v tom vidět odvahu jít s vlastní kůži na trh.

Ani hrstka osmi disidentů, kteří v roce 1968 protestovali proti okupaci Československa na Rudém náměstí, si nenalhávala, že něco změní. Jejich morální potřeba vyslovit svůj nesouhlas znamenala doslova nasadit vlastní životy a životy svých rodin, což se později bohužel u mnohých potvrdilo. Ani hrdina demonstrací na náměstí Tien-an-men - osamělý pán s igelitkou, který měl odvahu postavit se koloně tanků, si jistě nemyslel, že má moc něco změnit. Už o něm nikdy nikdo neslyšel a my si můžeme představit, jaký osud ho čekal. Věci došly tak daleko, že tito lidé považovali za zásadní vyjádřit svůj názor - možná hloupým gestem. Udělat alespoň to málo, co můžou. A v této souvislosti můžeme připomenout slova Jana Palacha: Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které zrovna stačí.

Oproti těmto hrdinům se zdá gesto odmítnutí vyznamenání nebo neúčast na jejich předávání jako daleko snazší. Přesto a o to více je smutné, jak málo lidí je vyjádření podobného nesouhlasu schopno. Není to jednoduché, odmítnout státní vyznamenání. Musíte nejen vyhrát boj se svým egem, ale riskujete, že parta věrných okolo Zemana, jehož pomstychtivost je všeobecně známa, vám dále uškodí. I proto se skláním před Mišíkovou odvahou.

ZŮSTAT VLAŽNÝMI, POSTAVIT SE OPODÁL

Ráno si staví svou růžovou bandasku
Na malá kamínka Na vincka chcípáčka
A proto učňovy všelijaké myšlenky
jsou vždycky stranou A trochu vlažné

Děsím se naší vlažnosti. Děsím se naší okamžité ochoty postavit se vždy trochu stranou, kde tolik nefouká. Děsím se nikoli faktu, jak těžké je pro nás být odvážnými. Ale jak málo stačí, abychom zůstali těmi zbabělými. Jen dělat to, co všichni ostatní. Jen to nechat na někom jiném. Jen zaobalit svůj postoj vznosnými frázemi o nevyjadřování svých osobních postojů na úkor prospěchu druhých.

Dnes na Hradě uvidíme plejádu spřátelených a neodvážných. Děkuji těm, kteří tam nejsou.

Už nám to začlo.