V nedávné televizní debatě kritizoval Václav Bělohradský argumentaci hnutí ANO, že do veřejných funkcí nominuje “nepolitické odborníky”, kteří již “něco dokázali”. Je tato argumentace ANO nebezpečná?

Bělohradský tuto dikci jako nebezpečnou vnímá. Říká: Nezapomínejme, že profesionální politik je stejný odborník jako učitel nebo manažer. Ve své praxi přece také mnohé dokázal a má za sebou výsledky.

Tuto výtku můžeme jistě přijmout. Nejen proto, že zjednodušená argumentace “odborník lepší než politik” vede k očerňování zkušených politiků. Ti mohou být stejně hodnověrnými a etickými jako “nepolitický” kandidát. Uvedená argumentace může taky vést k přeceňování “odborníků” v politice. Rozumíme tomu, že manažerské zkušenosti jsou pro roli vysokého politika výhodou. Ale co hokejista? Co zpívající právník? A i kdybychom se shodli na tom, že mají inteligenci a předpoklady pro plnění politického mandátu, nevadí nám, že nevíme, jaká je jejich politická orientace?

JE SVĚT POLITICKÝCH HODNOT PRO VOLIČE JEŠTĚ ZAJÍMAVÝ?

V současné české i evropské politice se stírá rozdíl mezi levicovou a pravicovou stranou. Co je dnes “typicky pravicové” nebo “typicky levicové”, zůstává spíše tématem hospodských půtek než obsahem praktické politiky. Ve volebních programech mezi stranami rozlišíme jen těžko. Ekonomika současného světa, jeho sociální politika a globální problémy jsou zcela jiné než dělnická, živnostenská či národnostní témata před 100–150 lety, kdy koncepce pravicovosti a levicovosti vznikaly. Přišli jsme na to (s výjimkou některých bývalých prezidentů), že učebnicově striktní liberální nebo socialistické koncepce prostě nefungují. A že v politice dávno přestala být nejdůležitější otázka: “A za koho se bude bít? Za živnostníky či rolníky?”

Volič dnes nevolí ČSSD proto, že se “stará o chudé” a TOP09 proto, že je “liberální”. I pravicové strany se chtějí starat o sociálně slabé a levicové strany netíhnou ke konzervativismu. Uvědomujeme si navíc, že politické hodnoty často nejsou v rozporu a že v 90% politických rozhodnutí mají minimální roli: Jak hlasovat o Národním parku Šumava? O služebním zákonu? O energetické koncepci? Se starostí o chudé nebo politickým liberalismem taková rozhodnutí souvisejí velice nepřímo a většinou záleží na šikovné interpretaci, jaké konkrétní rozhodnutí je či není označeno za “liberální” či “sociální”.

Občan si všimli, že nežije v roce 1920. Pokud nehovoříme o kandidátech z názorových extrémů politického spektra, pak pro něj přestávají být důležité “velké hodnoty”, které politik deklaruje svou příslušností k politické straně. Volič si uvědomuje, že pro mnohé politiky je stranická příslušnost spíše pragmatickým než hodnotovým rozhodnutím. Navíc rozdíly mezi politikem v progresivním a konzervativním křídle ČSSD mohou být stejně velké jako rozdíly mezi politiky z různých stran…

Přidejme k tomu znechucení politickými kauzami minulých let a opozičně-smluvní dělbou moci mezi dvěma největšími politickými molochy, jejíž plody jsme dlouho sklízeli. I proto začíná být pro voliče při posuzování jednotlivých kandidátů důležitější jednoduchá, úsměvná, babičkovská a těžce nepolitologická otázka: “Je to dobrý člověk?”

SLUŠNOST MÍSTO POLITICKÝCH HODNOT?

Většině je dnes lhostejné, zda je hodnotový systém kandidáta o stupeň blíže neoliberalismu nebo o stupeň blíže sociálnímu pojetí státu. Daleko důležitější je otázka: bude tento člověk rozhodovat eticky, odborně, podle svého svědomí? Odolá lobbistickým tlakům? Bude imunní vůči pokušení “odklánění” fondů a tajným penězovodům?

Z výběrových řízení víme, že nejlépe předpovídá budoucí výsledek (v oblasti pracovního výkonu nebo etického chování) dosavadní historické chování daného kandidáta, ať už dříve pracoval v jakémkoli oboru. A to občan intuitivně tuší.

A jakkoli můžeme otázku “Je to dobrý člověk ?” považovat ji za naivní, je pro voliče zásadní. Mnohým nepolitickým odborníkům i profesionálním politikům vyhrála volby. V posledku je totiž jedno, zda volíme profesionálního politika, který se může prokázat dobrou prací a absencí skandálů, nebo odborníka, který se může prokázat tímtéž.

Bohužel však schopnost odpovědět si objektivně na tuto otázku kolísá u voličů nejen se schopností úsudku a životní zkušeností, ale také s intenzitou mediální masáže a efektem PR kampaní. Jistě platí, že mnozí ve volbách úspěšní “odborníci” se svou dosavadní (a zřejmě i budoucí) praxí dávno posunuli mimo hranice člověka opírajícího se o etické společenské hodnoty - nedávné senátní vítězství kralevice hazardu Ivo Valenty je jedním z důkazů.

STAČÍ V POLITICE DOBRÝ ČLOVĚK?

Možná je to málo a politik potřebuje mnoho dalších kompetencí, které volič zodpovědně posoudit nedokáže. Možná novopečení senátoři - ředitelka nadace Naše dítě Baudyšová nebo oceňovaný podnikatel Hlavatý - nebudou zpočátku příliš úspěšní v politických negociacích, možná se nevyznají v praktických aspektech legislativních mechanismů.

Ale přesto volič tuší, že vzhledem k tomu, co takoví kandidáti v minulosti dělali, jsou slušnými a schopnými lidmi. Je přesvědčen, že politici by měli především rozhodovat a že úřednická kontrola termínů, byrokratické správnosti a čárek je zodpovědností jiných. A že bude rád, když se takové rozhodování bude opírat o zdravý úsudek, životní zkušenosti a osobní etiku, spíše než o profesionální rétorické obraty a vyprázdněné proklamace politickými hodnotami.

V kontextu každodenních zkušeností se starou partou profesionálních politiků, kdy se na něj linou z Hradu vulgarismy na vlně alkoholických výparů, kdy Nejvyšší soud rozhodne, že přijetí politických trafik výměnou za odstoupení z funkce je politický akt, na který se vztahuje imunita, a kdy milenka šéfa bývalé politické garnitury nechává tajnou službou sledovat jeho manželku; v této situaci tušení, že se mezi kandidáty nachází slušný člověk, prostému voliči bohatě stačí. Jistě to není ideální stav. Ale divit se mu nemůžeme.

BUDOUCNOST NEBUDE SOUBOJEM POLITICKÝCH VIZÍ

Nejbližší budoucnost české politiky tak nebude demokracií politických stran s početným členstvem a soupeřením politických ideálů, ale soubojem tří skupin lidí:

- slušných a zkušených politických kandidátů i nepolitických odborníků z nejrůznějších oblastí
- oportunistických dělníků politiky, kteří se u moci “už nějak udrží”
- a bezskrupulózních mocichtivých, kteří využijí populárních marketingových osobností, zaplatí nákladné PR kampaně a budou chtít ovládat politickou scénu pro vlastní prospěch, ať už přímo, nebo nepřímo.

Tato změna může být stejně nadějná jako extrémně nebezpečná. Nestane se - už se totiž děje. Můžeme si jen přát, aby byla doprovázena bystrým úsudkem voličovým. Protože dobré kandidáty zvolí pouze dobří voliči. A protože rozlišit mezi první a třetí skupinou je velice obtížné…

Článek byl původně psán pro blog Institutu pro evropskou politiku - Europeum