Ohledně krátké úvahy T. Halíka věnované vražedným útokům v Paříži mě napadly přesně stejné otázky jako nad útoky samotnými: Proč teď? Proč vlastně?

TOMÁŠ HALÍK NENÍ CHARLIE

Ve svém článku tento přední český intelektuál soucítí s oběťmi útoků, ale tvrdí, že “není Charlie”, protože nesouhlasí s pokleslou kulturou humoru, který nezná hranice a přiměřenost a který podle něj narušuje úctu k druhému člověku. Osobně naprosto souhlasím. Tento typ humoru mně přijde velice trapný a nevidím důvod si kdykoli podobný časopis koupit.

Slogan “já jsem Charlie” ale nijak nesouvisí s vyjádřením vkusu Pařížanů, mého, Evropanů a dalších. Nejedná se o rychlý výzkum veřejného mínění na téma oblíbenosti karikatur. Jedná se zde přece o něco jiného, snadno uchopitelného i mnohem jednodušší myslí, než je ta autorova.

KDO ZA TO MŮŽE? ČTENÁŘ SE BUDE PTÁT

Obávám se, že zde prof. Halík neodolal příliš laciné, nabízející se myšlenkové zkratce: Zastřelili pokleslé humoristy, pojďme se zamyslet nad pokleslým humorem. Chtě nechtě nám svým textem implicitně vkládá do hlav otázku: A nemohou si za to tak trochu tito karikaturisté sami? A pokud oni ne, nemůže za jejich vraždy tak trochu naše kultura vůbec, když nezná hranice vkusu či přiměřenosti…?

Takovou úvahu ovšem můžeme rozvíjet ad libitum: Může si za svou smrt gynekolog, zastřelený v USA potratovými teroristy? Může si za svou smrt prostitutka, kterou zavraždí moralistický úchyl? Mohl by si za svou vraždu úvěrový specialista, kterého zabije někdo, kdo nesouhlasí s “kulturou dluhů”? Může si za ní řidič jedoucí z vedlejší cesty, kterého v amoku umlátí motorista, který měl mít přednost, rozčarován z kultury nedodržování zákona? A co chodec, který nedá almužnu žebrákovi?

Vražda výše uvedené prostitutky, gynekologa, řidiče i chodce bude prostě sprostá vražda. Úvahy (bez ohledu na to, zda plané či produktivní) nad souvisejícími fenomény moderní kultury - nad nedostatkem morálky, zodpovědnosti, soucitu či dodržování pravidel silničního provozu jsou jistě potřeba. Ale asi jindy a jinak než pár dní po těchto vraždách, a pokud, tak citlivěji argumentované.

KÁZAT O PŘIMĚŘENOSTI BY SE MĚLO PŘIMĚŘENĚ

Halík kritizuje tu část naší kultury, která nezná přiměřenost a úctu, ale obávám se, že je to právě přiměřenost a úcta k současné bolesti druhých, která v (načasování) publikování a ve vedení myšlenkové linie článku chybí. Jeho obsah je v daném čase zhruba stejně vhodný, jako když se na pohřbu objeví vzdálený příbuzný a na celou obřadní síň volá, že mu nebožtík dluží 100 tisíc. Je to jistě oprávněný zájem. Ale teď? V tuto chvíli?

Nikde jsem neslyšel, že by v tyto dny někdo vyzdvihoval dekadenci a cynismus jako základní hodnoty naší kultury. Tomáš Halík tak (i na tempo krátké úvahy příliš rychle) vysoudil z Hollandova výroku o obětech jako “našich hrdinech”. Autor je knězem, který se jistě účastnil mnoha pohřbů. Jistě ví, že slovník i vyjadřování se v podobných vypjatých chvílích mění. Že slova mají jiné konotace, že eufemismus či hypertrofie jsou zde prostředky volby. A používat je následně vytrženě z kontextu jako munici pro svou kulturně-kritickou střelbu či dokazování, že “tomu tak přece není” je - přiznejme si to - možná unáhlené, možná nepatřičné, možná nevkusné.

Znovu přitom opakuji, že jeho hlavní myšlence v zásadě rozumím a pokud by byla publikována například před dvěma týdny nebo za dva měsíce (s jinou argumentací a v jiném kontextu), nic bych proti ní neměl. Dokonce s ní souhlasím.

KARIKATURA JE (NE VŽDY VYDAŘENÉ) UMĚNÍ ZKRATKY.

Svou úvahu Tomáš Halík argumentačně poněkud odbyl a pokud už považoval za nutné vydat ji právě v tyto rozjitřené dny, buď si s článkem měl dát trochu větší práci, nebo - snad ještě lépe - jeho vydání pozdržet a později nepropojovat svou pochopitelnou antipatii k uvedené formě “umění” či kultuře neúcty tak jednoduše právě a pouze s tímto vražedným útokem, protože takové propojení bude čtenář příliš snadno interpretovat jako hledání viníka tragické události v Paříži.

Protože tak neučinil, nabízí nám příliš jednoduchý závěr “(měli bychom se)… se vyvarovat extrému…abychom oslavovali dekadenci a cynismus jako symbol naší kultury a naší svobody: k svobodě patří zodpovědnost,” který nejen že zní farářsky lacině, ale který v daném kontextu míjí realitu a svou nepřiměřeností a provokativností si v ničem nezadá třeba právě s těmi pokleslými karikaturami, které mu tolik vadí. Dekadentní a cynické je totiž do někoho vyprázdnit zásobník samopalu - daleko spíše než namalovat tužkou nevkusnou kresbičku.

Někdy je dobré vybruslit z intelektuálních piruet a podívat se na realitu prostřednictvím selského rozumu. “Já jsem Charlie” není hodnocení světa. Je to obyčejný, lidský, prostý akt solidarity s oběťmi tohoto hrozného činu, který útočí na naši svobodu, ať už nám na ní zrovna vadí to či ono. Zvláště v takové chvíli z této věty myslím není třeba vytloukat žádný další intelektuální kapitál.

Jsem člověk, který má vždy daleko blíže k názorům prof. Halíka než podivnému humoru cynických karikatur. Ale i já musím říci, že v tuto chvíli jsem rozhodně spíše Charlie než Tomáš.