Z názorů ministra školství Chládka dýchne na člověka mráz hluboce totalitní. Pro nás, co tuto dobu alespoň částečně pamatujeme, jsou jeho slova tak povědomá. Vzdělávejme mladé pro průmysl, nová síla do dolů. Roztočme mladými těžká kola socialistické ekonomiky. Na gymnázium jen ti nejlepší. Vysokou školu ideálně za odměnu a jen když se předtím osvědčíš na šachtě...

Nové a nové teze ve starém dobrém proletářském duchu plní stránky médií. Chládkovy názory přitom nejsou argumenty, se kterým by se dalo věcně diskutovat. Pan ministr je zcela, fundamentálně mimo. Podle jeho socialistického vidění světa je to stát, který určuje, co bude jeho občan dělat, kým se stane, co mu povolíme vystudovat. Je to stát, který je odpovědný za občanovo štěstí. Je to stát, který určuje, zda potřebujeme více zedníků nebo více techniků. Nic není odtrženější od reality než snaha nejvyššího ministerského úředníka věštit a regulovat směřování pracovního trhu.

Zásadní chyby v Chládkově nebezpečném uvažování jsou mimo jiné tyto:

1. VZDĚLÁNÍ NENÍ PŘÍPRAVA NA POVOLÁNÍ

Příprava na povolání je jednou z funkcí vzdělání, ale nikoli funkcí zásadní či nejdůležitější. Pokud by tomu bylo naopak, mohli bychom hned ze základní školy - nebo ještě lépe ze čtvrté třídy - vzít studenty a naučit je: zedničině, kuchařině, knihovničině či zakládání faktur. Proč zatěžovat (už na základní škole) budoucí zedníky historií, kuchaře matematikou, knihovníky fyzikou? Těch pár knedlíků spočítají selským rozumem a knihovník se poučí ze zkušenosti, že když mu spadne kniha, spadne mu na nohu, nikoli na strop. To bude socialistický sen, totální specializace po způsobu včelstva.

Vzdělání má daleko důležitější úlohu. Vytváří z nás představitele, účastníky a posléze tvůrce této kultury, produkuje lidské bytosti ve skutečném významu tohoto slova. Znalosti historie či matematiky, osvojení etiky i volních vlastností nesmíme poměřovat pragmatickou vhodností k nějaké životní roli. Školství definuje a musí vytvářet podmínky kultivované osobnosti, zralého člověka a předpoklady životní moudrosti. Vědomosti, znalosti a dovednosti, které zde získáme, nejsou a nemusí být vůbec podstatné pro konkrétní povolání.

Důležité je, aby systém vzdělání osobnostně, eticky i vědomostně produkoval jedince, kteří si dokáží: sami zvolit, co chtějí v životě dělat, sami žít úspěšný a zodpovědný život, sami se doučit to, co pro své zvolené povolání či jakoukoli jinou roli potřebují, nebo se postarat o to, aby je to někdo doučil. To je i pro ekonomiku naší země efektivnější, než pokud bude v pětiletkách plánovat směrná čísla kádrů, které je třeba produkovat.

2. SVĚT PRÁCE SE MĚNÍ

Svět práce se mění a bude se měnit způsobem, který dnes nikdo nedokáže jasně určit. Měníme se směrem ke znalostní společnosti, bude ubývat práce ve výrobě a přibývat práce ve službách, která bude daleko proměnlivější než dříve. Domnívat se, že je možno konkrétně předpovědět, jaká zaměstnání budeme potřebovat za 20 let, je prostě pomýlené.

Stejně naivní je domnívat se, že dnešní studenti nebo učni budou dělat celý život to, co jako obor vystudují a v čem budou prvních pár let pracovat. Změna oborů a pozic bude daleko běžnější než dnes, tak jak budou nové obory přibývat, vzájemně se kombinovat a staré zanikat. Průměrný příslušník dnešní mladé generace změní kariérní oblast nebo povolání vícekrát za život. Díky e-learningu a možnostem (institucím) celoživotního vzdělávání navíc bude tato změna daleko jednodušší než dnes.

Pro školství to znamená cokoli, jen ne produkovat fachidioty, úzce specializované pouze na jednu oblast, kteří nemají dostatečnou šíři vzdělání k tomu, aby dokázali aplikovat své odborné vzdělání na oblast jinou, aby uměli přecházet mezi obory a hlavně aby byli úspěšní v takových nových oborech, které vzniknou jako kombinace těch stávajících. Pro to budou typicky potřebovat znalosti více oborů, více předmětů, více oblastí.

To je důvod, proč budoucí inženýry učit alespoň něco o historii a budoucí zedníky alespoň trochu vyzkoušet z matematiky a proč především všechny učit, jak se učit, jak se měnit a jak budovat vlastní dovednosti. Pokud tato univerzální část vzdělání bude na základních, středních i vysokých školách opomíjena, staneme se neschopnými obstát v globalizované konkurenci ve světě práce, který se řídí tržními principy, nikoli ministerskými plánovači.

3. O POVOLÁNÍ SE NEROZHODUJE VE ČTRNÁCTI LETECH

Volba povolání dnes není typickým úkolem 14-15letého žáka, který opouští základní školu. Nejen díky rychlým změnám na pracovním trhu, ale i proto, že je tato oblast nesrovnatelně komplikovanější, než byla před 30-40 lety, kdy jsme snadno mohli několik desítek základních zaměstnání přehledně popsat do náborových brožurek, které si žáci přečetli. Každý věděl, co dělá sekretářka. Dnes díky komplikovanosti rolí i oborů neví ani většina zaměstnanců ze stejné firmy, co dělá jejich project development manager assistant. A nevíme to navíc právě proto, že reprezentant stejně pojmenované pozice může v jiné firmě nebo jiném oboru dělat něco úplně jiného. Jak by to měli vědět studenti v patnácti či osmnácti letech, kdy si volí střední nebo vysokou školu?

4. MASOVÉ VZDĚLÁVÁNÍ UČŇŮ PRO PRŮMYSL - JE BEZVA PRO BANGLADÉŠ

Klást důraz na učňovské a středoškolské technické vzdělávání je v moderní západní společnosti, zaměřené na flexibilitu, znalosti a vysoce odborné dovednosti, velmi dobrým ironickým vtipem. Kdyby absolventi učebních oborů natolik chyběli potenciálním zaměstnavatelům, jistě by pro tyto společnosti nebyl problém účinně sponzorovat a motivovat učiliště i studenty a propagovat daný obor stejně umně, jako to činí se svými produkty. Jistě by nebyl problém, pokud by si takové společnosti založily svá malá učiliště.

Zjevně se tak masově neděje nikoli proto, že by to bylo obtížné, ale proto, že celý problém s nedostatkem vzdělaných technických specialistů je uměle nefouknutá bublina. Koneckonců pokud to podnik potřebuje, bude raději rekvalifikovat své zaměstnance z jakýchkoli "méně populárních" oborů, kteří se již osvědčili co do etiky, pracovních výsledků a motivace, než přijímat učně-absolventy. Statistiky jasně dosvědčují, že nejtěžší uplatnění mají právě absolventi učilišť a středních škol, daleko horší než absolventi škol vysokých.

Pokud ministr Chládek kritizuje špatnou úroveň mnoha vysokých a středních škol, nelze s ním než souhlasit. Řešením však není masově nahnat děti do učilišť. To budou potřebovat v Bangladéši nebo Barmě, nebo kam se nyní přesune globální výrobní průmysl z čím dál dražší Číny. Řešením je kvalitu výuky na středních a vysokých školách maximálně zvyšovat, a zavírat ty nekvalitní.

5. KAŽDÝ MÁ PRÁVO STUDOVAT, CO CHCE

Právo na vzdělání je základním právem člověka. Argument, že stát "pro vás nemá zaměstnání, a proto nemůžete jít studovat vysněný obor", pochází ze šuplíku kádrováků, komunistických pětiletek a centrálního plánování.

Pane ministře, může vám být srdečně jedno, co budu dělat se svým vysokoškolským diplomem. Vaším úkolem je, aby jakýkoli obor, který si vyberu - ať to bude kosmonautika nebo kulturní antropologie středoafrických kultur - byl obor natolik kvalitní, abych se svým diplomem - budu-li chtít - uspěl v konkurenci západoevropských a amerických univerzit. Vaším úkolem je zabránit vzniku podivných vysokých a vyšších odborných škol, které učí studenty nulové reálné vědomosti současných oborů a jsou jen tiskárnami na diplomy. Pokud napřete své síly zde, budu vám tleskat. Ale jak a kde se uplatní absolvent oboru, který si sám svobodně vybral - a bude to pro vás asi překvapivé zjistění - to není vaše starost. Podobně jako není vaše starost, zda se ožení, zda bude bydlet ve městě, či na vesnici, zda bude vegetarián a koho bude volit.

Pokud následně vytáhnete ultimativní komunistický argument, že to vše "společnost platí", a proto má povinnost určit nám takový obor, kde budeme užiteční, potom vás znovu jemně upozorním na to, že smyslem vzdělání není "vytvářet zaměstnance", ale produkovat vzdělané lidi. Jedině vzdělaní a flexibilní lidé se stanou budoucí efektivní ekonomickou silou pro tento stát, v globálních změnách, které na trhu práce nastanou.

Je mi jedno, zda absolvent historie bude nakonec pracovat na úřadě nebo si absolventka češtiny otevře cukrárnu. Budu rád, že tam nebudu potkávat stupidního úředníka a hloupou cukrářku. Budu tam potkávat úředníka, který stále může být archivářem, bude-li chtít, a cukrářku, která možná po večerech bude dělat kvalitní korektury... To jsou lidé, kteří se o sebe postarají a neskončí bezradně v systému sociální podpory.

Má naděje je navíc i ta, že bude-li postupně náš stát stvořen z lidí skutečně vzdělaných a díky tomuto vzdělání kvalitně myslících, byť klidně vystudovaných ve zcela jiných oborech, jistě brzy dojde i na politiky. Věřím, že i tato místa pak začnou obsazovat lidi přemýšlející a s relevantními vědomostmi o světě. A ne, nebude mi vadit, že nemáte VUML nebo jiné specializované "učiliště pro politiky". Budete-li dobrý ministr, budu vás uznávat klidně i s češtinou, historií nebo kosmonautikou.