Kde jsou hranice svobody slova a respektování náboženské víry druhého? Jak souvisejí knihy Tomáše Halíka s karikaturami proroka Mohameda? Vyškrtneme narušitele dobového vkusu - Havlíčka nebo Havla - z učebnic?

Nic není staršího než "včerejší" teroristický útok na Charlie Hebdo, zdá se. Ale po odeznění prvního šoku se v médiích otevírá staronová diskuze o vkusu, urážce a svobodě slova, kterou jsme již sledovali v souvislosti s karikaturami proroka Mohameda v Dánsku či s knihou Satanské verše Salmana Rushdieho.

Znovu se otevřela řada otázek - jak je možné, že evropští autoři mohou urážet Proroka (alespoň tak chápe jejich dílo část muslimů), ale propagace či schvalování terorismu (což je také akt svobody slova) je v mnoha zemích trestná?

Odpověď je velice jednoduchá.

SVOBODA SLOVA NENÍ ABSOLUTNÍ

Každý chápe, že si nemůžeme říkat a psát, co chceme. Máme zde zákonný rámec, který určuje, kde jsou hranice, za kterými se “svoboda slova” mění v trestný čin. Pomluva, podvod, šíření poplašné zprávy, hanobení rasy či propagace totalitních systémů jsou mantinely, v jejichž případě může autor spíše než úspěch u čtenářů čekat soudní obsílku.

Málokdo si dnes vzpomene na kauzu francouzského karikaturistky Denise Leroye, který po útocích na newyorská Dvojčata v roce 2001 v odkazu na tehdejší reklamu společnosti Sony uveřejnil kreslenou anekdotu s komentářem: “Všichni jsme o tom snili…Hamas to udělal”. Za tento svůj čin byl odsouzen k pokutě a ani Evropský soud pro lidská práva nekonstatoval, že by tím bylo porušeno jeho právo na svobodu slova.

PRAVIDLA VZNIKAJÍ CESTOU

V čem se liší kresby Proroka (a urážka, které tím mnozí mohou cítit) od zřícených mrakodrapů (s urážkami jiných)? Kdo posoudí míru nebezpečí či nevkusu?

Může to udělat (a také to udělal) pouze soud. Ten musí říci, zda byl konkrétní akt narušením zákona, nebo ne. Pro to musí vzít v úvahu mnohé faktory - kontext, přiměřenost a především účel daného projevu: k čemu má vést, jaký má záměr. Schvalování holokaustu má jistě jiný úmysl než publikování anekdoty o Kohnovi s Roubíčkem. Takové rozhodování je jistě vždy “subjektivní” a dobově i kulturně podmíněné. Ale takové je rozhodování soudu vždy.

Mnozí lidé volají po “jasných pravidlech”, neschopni si přiznat, že ve složitosti dnešního světa jsou jasná pravidla často určována právě individuálně a postupně na základě našich zkušeností s daným fenoménem, spíše než předem stanovenými hranicemi, které prozřetelně vidí do budoucna a do všech souvislostí daného jevu, včetně těch, které ještě nenastaly. To bylo možno v neměnných společnostech středověku. Dnes nikoli.

Pravidla vznikají cestou. Nemůžeme očekávat, že nám v subtilních a komplikovaných problémech multikulturalismu a globální společnosti někdo dopředu nakreslí pevně vymezenou a neměnnou linii. Jak bychom to - byť ve “směšném” případě karikatur - měli učinit? Definicí humoru? Kdo by o ni měl rozhodovat? Velký cenzor? Komise po vzoru bolševických prověrek? Už vidím ty příběhy: “Tak dobře jsme se už dlouho nenasmáli, pane redaktore, ale to nemůžeme pustit…”

ŠKRTNEME HAVLÍČKA, SPÁLÍME HAVLA?

Vše, co neporušuje demokratické zákony, musíme tolerovat. Vkus totiž (a jeho urážka) je otázkou individuální. Každý tuto hranici cítíme jinde. Společně s Járou Cimrmanem (jehož humor mají mimo náš kulturní kontext velké problémy pochopit) si tak můžeme říci, že s daným projevem nemusíme souhlasit. Můžeme o něm vést spory. Ale to je tak vše, co s tím můžeme dělat. To je podstata svobody.

Kde by se měli novodobí ochránci uražených citů těch, na které text míří, zastavit? I Kohn s Roubíčkem jistě urazí některé židy. Měli bychom z učebnic vyškrtat Havlíčka, toho nemilosrdného kritika společenských poměrů, který svými břitkými aforismy silně urážel dobový vkus maloměšťáků, Rakušanů, katolíků? Spálíme Havlovy eseje, které zesměšňovaly názory bolševiků a tepaly do životního stylu bojácného občana reálného socialismu, který “neviděl a neslyšel”? Republiku si přece rozvracet (chápej “urážet”) nedáme.

KDO NEURÁŽÍ, AŤ PRVNÍ HODÍ KAMENEM

Tomáš Halík ve své nedávné úvaze zvedá varovný prst před kulturou “cynismu a dekadence”, v níž budeme adorovat nevkus a nepřiměřenost, která bude urážet druhé. I když má jeho komentář pochopitelné jádro, jeho načasování i myšlenková argumentace není vydařená (více zde). Panu Halíkovi můžeme dát jedinou otázku:

A co vaše knihy? Neurážejí “dobrý vkus” ultrakonzervativních katolíků a mnohých “tradičních věřících”? Nenarušují jejich koncept Boha a mnohá tabu či názory do stejné míry, jako kresby Proroka mohou urážet koncept Boha a tabu mezi konzervativními muslimy? Přestanete své knihy psát pro to, že je někteří křesťanští fundamentalisté nazvou nevkusnými, dekadentními, cynickými, rouhačskými?

Budete tvrdit: “Já je píšu pro jiné. Pro duše otevřené, kvůli vzdělání a posunu v chápání překonaného… Nechci urážet, kdo nechce, ať je nečte.” Nemají pak totéž právo tvrdit také nejobskurnější karikaturisté? “My své vtipy publikujeme pro zasmání, pro osvobozující humor, pro nadhled, nikoli ve zlém. Kdo je nechápe, ať je nečte...”

URÁŽET VKUS JE NĚKDY POTŘEBA

Vzpomeňme si na závěr této úvahy ještě na jednu výraznou osobnost, která (pro mnohé nepochopitelně) urážela dobové mravy. Tento muž silně pobuřoval vkus věřících. Narušoval kulturní tabu, překračoval zákazy a poukazoval na jejich omezenost. Choval se nedůstojně - křičel v chrámech, bavil se s prostitutkami, byl to žrout a pijan vína. Zrovna v knihách Tomáše Halíka se o něm dočteme více…

Zdá se tedy, že ani urážku dobrého vkusu druhých, cynismus nebo relativizování významu jejich zvyklostí nemůžeme tepat absolutně. Mohou se totiž stát prostředky společenské a kulturní změny nebo boje za důležité hodnoty.

Jednou z těchto hodnot je moderní chápání lidské svobody, ke které rozhodně patří také přiměřená tolerance a úcta. Pokud bude existovat v naší společnosti tolerance k útlocitu druhých ve stejné míře, jako tolerance uražených k tomu, co nechápou nebo pochopit neumí, pak se domnívám, že naše svoboda není ohrožena. Nedávný souboj tužky a samopalu v Paříži však ukazuje, že této rovnováhy není ani zdaleka dosaženo. A proto jsme Charlie.

Článek byl psán pro blog Institutu pro evropskou politiku - Europeum