Je Miloš Zeman novým Jánošíkem bezbranných, nebo rozezleným vladařem v opojení vlastní mocí?

Milost pro pana Kájínka je především symbolický akt. Nevěřme tomu, že by Miloš Zeman byl zničeho nic pohnut bílými místy v jeho případu, když se o problematické kauzy nikdy nezajímal. Jeho náhlá změna v postoji k milostem není projevem humanitárního zájmu. Nabízí se hned několik skutečných motivací. O těch prvních se diskutuje. Na tu poslední - a podle mě hlavní - se zapomíná.

JSEM JÁNOŠÍK A SVOU VALAŠKOU SE OHÁNÍM I ZA VÁS

V postfaktické společnosti, kde velká část Zemanových voličů považuje fake news ruských trollů na sociálních sítích za zpravodajství a Zemanovy projevy lidové sprostoty považuje za oprávněné, vtipné a dokonce milé, se tato rovina nabízí jako první. Vyznavače spikleneckých teorií nezajímá, "jak to skutečně bylo", byť to deklarují. Oni už dávno vědí. Investigativní (ve skutečnosti bulvární) žurnalistika za léta pilné produkce chytla jakoukoli možnou "kauzu" v této oblasti a v zájmu sledovanosti podtrhla a vhodně interpetovala každou nejasnost. Reportáž o tom, že Kájínek skutečně spáchal to, za co byl odsouzen, by asi příliš sledovanosti nevzbudila.

A tak se nepochybuje. Vždyť se to všechno ví - byl o tom přece i film.

Na hlubší úrovni je pak pro velkou část populace tato kauza symbolem propojení policejních a zločineckých struktur, soudní mafie, pocitu bezmocných vůči aroganci moci, kterou vnímají. Kájínek je pro ně dávno virtuální obětí jejich vlastní zažívané nespravedlnosti. Oni mají svého Kájínka a o toho skutečného se myslím příliš nezajímají. Ten jejich vnitřní je Johankou z Arku, jehož osvobozením doznáme alespoň mytologického vítězství.

Kdo se jim ale při sledování velkých politicko-zločineckých kauz a přepočítávání množství reálně odsouzených příliš diví? V takové atmosféře je Zemanův krok chytrým předvolebním tahem. Stává se spojencem bezbranných, Jánošíkem s nepřehlédnutelnou valaškou. Reálnou i pomyslnou.

OSVOBODÍM VÁS OD HEGEMONIE PRAŽSKÉ KAVÁRNY

Policejní zátarasy před Pražským hradem nejsou projevem Zemanova strachu, ale zášti - vůči Pražanům, kteří jej nikdy nepodporovali, a všem dalším odpůrcům, kterým se mstí demonstrací silových složek, jež má k dispozici. Kájínkova milost nemusí být motivována ničím jiným.

Zemanova pomstychtivost je známá. A protože citlivě vnímá pohrdání, které si od české intelektuální a kulturní veřejnosti uniformně vysloužil, mstí se tak, jak to dokáže - v okruhu, který ovlivní. Milosti jsou jeden takový instrument.

Na hlubší úrovni je zjevný i symbolický význam takového aktu osvobození někoho, kdo je charakterově i typově naprostým opakem příslušníka nenáviděné mýtické pražské kavárny: Dnes osvobodím jeho. Zítra možná od ní i vás.

Především se však domnívám, že u Miloše Zemana byla rozhodující třetí, nepříliš diskutovaná rovina:

JSEM MOCNÝ MUŽ. BOJÍTE SE?

Zeman tím jednoduše připomíná: Nejsem vyřazen. Nejsem jen alkoholická troska vrávorající na piknicích vůdců totalitní části světa. Zapomínáte na to, že jsem prezident a jako prezident mám moc. Větší, než si myslíte.

Moc může demonstrovat různě - ale pokud ohýbá ústavu, pak takový akt vyděsí pár citlivých občanů, politiků, politologů. Zbytek s jeho jednáním možná nesouhlasí, ale emočně je nechá klidné. Koneckonců každý máme dost svých starostí a Zeman už to má za pár. Abstraktní patro legislativních interpretací české ústavy děsí málokoho.

Ale moc, která je konkrétně realizovaná na druhém člověku - to je jiná káva. Zeman tím vladařsky a patriarchálně připomíná: Mám moc nad osudy mnohých z vás. Takto svou roli vnímám - carsky. Nejen můj přítel Putin, ale i já - ukážu prstem a totálně změním váš osud. Koho by to nepokoušelo? Ukážu všem těm, kdo se mi ještě před chvíli smáli.

Symbolickým jazykem, kterým svůj akt psal, nám chce Miloš Zeman říct: "Dvojnásobný usvědčený vrah jde ven. A já to můžu udělat. Bojíte se trochu? Výborně. Takže stáhněte ocas, běžte pěkně domů a přemýšlejte, co může být zítra."

Je na nás, zda tento vzkaz budeme ochotni číst tak, jak jeho autor touží. Pokud ano, hrajeme jeho hru.