Michalu Horáčkovi nedovolili vystoupit při vzpomínkovém koncertu na Václavském náměstí. Všichni už to víme. Říká nám to více o organizátorech, nebo o Michalu Horáčkovi?

"Kde jsou svobody, kde jsou hodnoty Listopadu?" ptají se Horáčkovi fanoušci, rozhořčeni tím, že jejich preferovaný kandidát nedostal prostor mezi těmi ostatními.

Ať dlouho nechodíme kolem horké koše, řekněme si to hned: Hodnoty Listopadu jsou právě v tomto nepozvání, se kterým se nedokážou vyrovnat. Svoboda znamená také svobodné rozhodnutí, koho na svou akci pozvu. Už zase ale někteří chtějí chápat svobodu jen jako možnost prosazení svého vlastního pohledu.

TOLERANCE NEZNAMENÁ "TOLERUJTE MĚ"

Podle organizátorů je to právě Horáčkova dlouhodobá výlučnost a solo-orientace, kterou se oddělil od vzájemné podpory a spolupráce, jež vnímají jako podstatný odkaz listopadových hodnot. Proto se jej rozhodli nepozvat. Není to sice argument, se kterým bych se ztotožnil - osobně bych panu Horáčkovi v podobné situaci vystoupit umožnil - ale na druhou stranu neshledávám na uvedeném postoji nic, co bych nedokázal pochopit nebo tolerovat.

A právě s tolerancí si v postfaktické době ještě hodně užijeme. Použití tohoto slova se totiž začíná krutým humorem karikovat do svého významového protikladu: Toleranci chápeme jako požadavek, aby ostatní souhlasili s tím, co je nám blízké. Vyžadování tolerance je najednou důležitější než realizování tolerance vlastní. Tolerance ale zahrnuje také akceptaci toho, co nám blízké není, ale co přesto nepřekračuje hranice slušnosti, dobra nebo morálky. Taková tolerance je velké umění. Je více než jen ignorancí nebo mávnutím rukou. Je způsobem přijetí, nikoli nepřijetí. Je něčím, co bych rád našel u nového prezidenta.

Přes svou faktickou bezvýznamnost - a možná právě díky ní - se páteční akce stává paradoxně symbolickou. Upozorňuje nás totiž na jednu charakteristiku tohoto prezidentského kandidáta, kterou již delší dobu sleduji a o které jsem nechtěl dříve psát, abych si dopřál dostatek času pro případné vyvracení svých pochybností. Teď se opět projevila.

EGO MICHALA HORÁČKA

Mediální rozmazávání páteční epizody svědčí především o Horáčkově egu, se kterým se cítí oprávněn být zván, kam ho nezvou, být ukřivděn, když se tak nestane, a netolerovat názorovou různost, kde na ní narazí - byť ve svých facebookových statusech rád deklaruje opak.

Mám dlouhodobé podezření, že prezidentskou funkci vnímá především jako další ego-projekt, jako další dosažení; jako další úspěšné album, kterým chce "potěšit také své posluchače". Chápe ji jako novou oblast, ve které se chce sebe-realizovat a rozšířit tak pole svých úspěchů. Jistě mu nemůžeme vytýkat, že by takovým směřováním nechtěl nebo nemohl přispět k obecnému dobru. Primární ego-orientace je však pro roli státníka nejen příliš málo, ale je také extrémně nebezpečná. Není totiž většího pokušení moci a slávy (tedy nejsilnějších atraktorů neomezeného ega), než je právě politika.

LESK A BÍDA NEOMEZNÉHO RŮSTU

Velké ego, dokáže-li představit vizi a směr, může být pro voliče velmi lákavé. Vzpomeňme si, jak imponovalo u Klause a Zemana, které udrželo na výsluní voličského úspěchu po dvě desetiletí. Vzpomeňme si ale také, jak je nakonec dovedlo tam, kde se dnes oba nacházejí. Právě na jejich osudu vidíme, co může způsobit nekultivované grandiózní sebepojetí, dlouhodobě podporované přitakávači, kterých je kolem každé významné role plno.

Jistě nechceme volit do vedoucích politických rolí ufňukané chudinky. Ale třeba na příkladu Václava Havla vidíme, jak lze velké ego, umělecký úspěch i světové renomé psychologicky přerůst do kvalitativně odlišné životní orientace - sebepřesahu. A jakkoli nepochybuji o lidských i psychologických kvalitách Michala Horáčka, na základě jeho dlouhodobého sledování pochybuji, že se této transformací blíží.

Právě proto vnímám varovně jeho příliš zdůrazňovanou identifikaci jako klíčové osobnosti revoluce, která se mu hodí pro politický marketing. Ze sociálních sítí se na mě sypou obrázky, na kterých je pan Horáček na revolučních fotografiích červeně zakroužkován. Abychom si snad nemohli nevšimnout. Je to způsob sebepojetí, který jsem nikdy neviděl u - pro mě skutečných - lídrů revoluce jako byl Václav Malý nebo Šimon Pánek. Nezdá se mi, že by na této události dnes zásadně budovali svou identitu nebo že by se dokonce díky ní cítili k něčemu oprávněni.

Horáček je člověk vysoce inteligentní, a je to právě inteligence, která v kombinaci s rozpínavým sebepojetím dokáže jako první obelstít sebe samu. Není fatálnější psychologické léčky než stát se svým vlastním hrdinou, v nekritickém zaměření na sebe sama jako na někoho, kdo může druhým a světu pomoci. Nejnebezpečnější, protože nejhůře rozpoznatelná, je past falešného sebevýznamu, který se lstivě přetvoří do altruistického "poslání pro druhé" či "mimořádných schopností pro svět". Ego hraje hru na schovávanou. Čím úspěšněji, tím více roste. Pevně věřím, že to nebude případ Michala Horáčka.

VEŘEJNÉ PŮSOBENÍ NENÍ VÁŠ HIT, KTERÝ PRODÁTE VEŘEJNOSTI

Pan Horáček za své hlavní akty občanského, politického, veřejného působení považuje svá hudební CD a knihy. Nepopírám, že mnohé z nich jsou skvělé a populární. Je to ale právě neschopnost rozlišit mezi realizací svého já (v podobě produktu, knihy či slávy) a mezi službou veřejnému prostoru, dobrovolnictvím či občanským aktivismem, ve kterých se "já" odkládá pro vyšší či společný zájem, která o něm odhaluje více, než sto skvěle vyprodukovaných hudebních akcí.

Je upozorněním, jak je svým "já" mocně prodchnut a jak nepředvídatelně se to může projevit ve funkci, se kterou nemá ani vzdálené zkušenosti a která je snad největším představitelným katalyzátorem projevu vlastní osobnosti v jejích pozitivních i negativních vlastnostech, jak jsme to viděli u mnoha prezidentů Havlem nebo Masarykem počínaje a Klausem či Zemanem konče.

Pan Horáček je zjevně muž efektu, emoce, patosu. Taková predispozice utváří skvělého hitmakera. Je ovšem otázkou, je-li dostačující pro roli politickou, jejíž hlavní funkcí není vytvářet efekt, ale rozhodovat, formovat, ukazovat a žít důležité hodnoty a jít příkladem.

UTAJENÝ VEŘEJNÝ AKTIVISMUS?

Prezident Kiska byl také podnikatel, stojící mimo politiku. Zájem o veřejný sektor však projevoval charitativními projekty dříve, než se stal prezidentským kandidátem. Nejsem si jist, zda jsem u Michala Horáčka viděl podobný zájem dlouho před tím, než se rozhodl kandidovat na prezidenta a kdy začal "pomáhat lidem" a "objíždět veřejné akce". Není to typ aktivit, které dělá, ale pořadí, ve kterém tak činí, které ukazuje na větší míru Horáčkova utilitarismu, než kterému jsem ochotný naivně zatleskat.

Nemyslím si, že je na prezidenta nepřijatelným kandidátem. Je jistě člověkem inteligentním, prozíravým, věřícím evropským hodnotám. Dokázal bych jej jistě v případném druhém kole volit oproti kandidátu horšímu. Zároveň však o něm mám silné pochyby. Nikoli o jeho integritě či vizi, ale o tom, zda má představu, co s sebou prezidentská role přináší a zda má schopnosti, vzdělání a zkušenosti, které taková role vyžaduje.

Především však pochybuji o skutečném zdroji jeho motivace a o tom, zda je jasný i jemu samotnému. Nemám totiž dojem, že jeho rozhodnutí je přirozeným vygradováním jeho dlouhodobého charitativního, aktivistického, veřejného, donátorského, dobrovolnického, sociálního nebo politického úsilí. Daleko spíše si myslím, že stojí ve vleku vlastní sebehodnoty, únavy z životního stereotypu, naštvání na současné politiky, přesvědčení "že bych to dělal lépe" a potřeby "ještě něčeho dosáhnout". Všechny tyto motivy jsou samy o sobě v pořádku. Jsou však - příliš málo.

Nechce se mi věřit, že by veřejný aktivismus a politické působení vnímal pan Horáček konzistentně jako součást svého životního povolání; jako něco, co jej dlouhodobě oslovuje, bez ohledu na to, zda to bude role prezidenta nebo třeba jen židle v městském zastupitelstvu, činnost v nadacích či v občanské iniciativě. Během dvaceti let po prodeji Fortuny jsem jeho významné veřejné aktivity, ani jeho miliardy ve službě druhým ve větší míře nezaznamenal. Možná jsem se jen špatně díval nebo se drží biblického poselství o skrytém dárci a pomáhá tajně a bez patosu. Jakkoli se mi to k jeho osobnosti nehodí, udivilo by mě to desetinásobně pozitivně a o to raději bych se mu za tento vlastní pohled omluvil, přesvědčí-li mě o opaku.

Do chvíle, než se tak stane, budu vybírat spíše z kandidátů, kteří mimo jiné nebudou vyrábět mediální kauzu z každé banální situace, kdy je někdo nepozve na pódium. Budu především preferovat ty, kteří o důležitých hodnotách nejen pěkně hovoří a skládají, ale kteří je ve své historii také realizovali v konkrétním díle, orientovaném i jinam než jen na sebe, na svůj populární produkt, na svou slávu, na vysokou sázku na své vlastní já.