Musíme se učit žít ve světě vzájemné odpovědnosti, kde naše rozhodnutí ovlivňuje všechny okolo. Kontroverzní hra se znásilňujícím Ježíšem nám k tomu měla otevřít oči. V efektu, který vyvolala, je však patrné, že naopak vytváří svět, který sama kritizuje.

NAKOLIK JSME SLEPÍ PRO DOSAH SVÝCH AKTIVIT?

Zrekapitulujme si hlavní obrysy brněnské hry o jednu hru. Na jedné straně stojí kontroverzní představení s naturalistickou scénou Ježíše znásilňujícího muslimku, na druhé straně protesty části v Brně silně zastoupených katolíků, na které se napojují různé typy pobouřených obránců "tradičních hodnot", bez ohledu na to, zda a nakolik přesně vědí, kdo vlastně Ježíš byl, včetně otevřeného protestu přímo na scéně.

Jádro sporu je nám asi jasné. Daleko důležitější je ale širší kontext, který se může pod palbou emocí lehce rozplynout: Uvést drama o nebezpečí vlastních přesvědčení způsobem a formou, které sledujeme v Brně, je totiž nanejvýš sebeironická ukázka toho, jak snadno vede nevývratnost našich přesvědčení k hlubokým sporům a jak silně nejsme ochotni brát důsledky vlastních aktivit ve skutečnosti v úvahu.

Snadno totiž přehlédneme, že jevištní takřka knížákovská performance, které jsme se dočkali od holohlavé party Slušní lidé, se drží téhož leitmotivu, který stojí v pozadí celé realizace zmiňované hry: Stejně jako kdekoli jinde v postfaktické době se v ní emoce stávají cílem samy o sobě. Úspěšné schéma "publikujme jakoukoli senzaci, bez ohledu na přiměřenost, pravdivost nebo vhodnost, jen ať sesbíráme lajky" se v divadelním kontextu přerodilo v šablonu "hlavně vyvolejme emoce, dáme tomu interpretační linku a bude potlesk."

Je pak již lhostejno, jestli emoce bez hlubšího kontextu vytváříme jako profesionálové tím, že si na jevišti zakřičíme, předvedeme koitus a pak to nazveme uměním (rozumějte: "provokujeme zažité pohledy"), a nebo vtrhneme jako pohoršení diváci na jeviště a jsme přesvědčeni, že po husitsku zachraňujeme Pravdu a Lásku. Jsou to jen emoce, a jen o jejich vyvolání či projevení se jedná. Už vidíte to nebezpečí?

SVOBODA JE SKUTEČNĚ KŘEHKÁ

Divadelní festival, v jehož rámci je hra uvedena, si zvolil jako své ústřední téma křehkost naší svobody. Bravurně - avšak nechtěně - sám ukazuje na to, jak je nám pojem křehkosti svobody vzdálený. Dramaturgové festivalu svou volbou umocnili a vyvolali to, co je pravým opakem jakékoli svobody - neporozumění, vzájemné nepochopení, nesvobodu omezeného chápání víry, zúžených významů, individuální přecitlivělosti, hysterie a netolerance - kdy na jedné straně Slušní lidé mašírují na jeviště a křesťanští fundamentalisté protestují v ulicích, na druhé straně divadelní ředitel hovoří o nástupu fašismu.

Za tím vším je patrná spíše velká snaha zaujmout, než se ptát po svobodě. Uniká nám pak, že svoboda není nikdy hodnotou sama o sobě, a rozhodně nikoli hodnotou absolutní. Pokud vnímáme svobodu jako konečný cíl, vnímáme ji nepřiměřeně jako svobodu bez hranic a propadáme se do neštěstí: psychologického, společenského i politického. Vzpomeňme si na Klausovo neo-liberální pojetí "volné ruky trhu" - svobody bez etických pravidel a přiměřenosti.

ŽÁDNÁ SVOBODA NENÍ ABSOLUTNÍ. ANI TA UMĚLECKÁ.

Naprosto totéž platí pro uměleckou svobodu. Musí být rozvíjena tam, kde má účel, kde je přiměřená kontextu a kde pracuje s vyššími hodnotami než je pouhé vyvolávání emocí, šokování diváka a "otřesení stávajících pohledů". Umělecká svoboda - tak jako každá svoboda - musí být přiměřená. Nemůže překračovat etické normy a pravidla vzájemné ohleduplnosti.

Kdyby v jiné hře protagonisté vytáhli děvčátko z publika a vrazili mu pár facek, bylo by směšné, pokud by se hájili vyšším záměrem díla. Jejich prostředky by byly zjevně barbarské. Přivezeme-li na jeviště hasičskou stříkačku a diváky slijeme, nemůžeme odůvodnit svůj počin snahou umělecky otřást maloměšťáckým pohledem diváka. Je hranice mezi kreativitou a nepřiměřeností, mezi neokázalostí a necitlivostí, mezi zkratkou a bulvarizací. Hranice, o které rozhoduje umělecký vkus i společenská ohleduplnost. V poslední instanci tak může o přiměřenosti uměleckého vyjádření (a tedy umělecké svobody) rozhodnout pouze kultivované vlastní svědomí. Pokud však své umělecké já vnímám především jako neomezený instrument extenze vlastního chápání světa, ať to stojí, co to stojí - může být kultivované svědomí a citlivost k druhým snadno přehlušena či nikdy nevyvinuta. Koneckonců právě o tom - alespoň na papíře - pojednává divadelní hra, která nám přináší takové problémy.

OTEVÍRÁNÍ DUŠÍ OTVÍRÁKEM NA KONZERVY

V umění není třeba zvracet, řvát a naturalisticky znásilňovat na scéně. Dobří umělci umí svůj záměr vyvolat prostředky přiměřenými, a přesto funkčními a originálními. Podstatou divadla je využití symbolu, nikoli předvádění libovolného vzorku života na scéně.

V psychologii to máme podobně - můžeme lidi šokovat a otevírat jim duši psychologickým otvírákem na konzervy: Tlačit je na okraj jejich emocí, vzteku, strachu - aby pak zažili průlom, pláč, vítězství, radost. Někteří tuto řízenou hysterii dokonce považují za psychoterapii. A nebo si s klienty můžeme povídat, naslouchat jim, být s nimi, trpělivě jim věnovat pozornost. Je to méně efektní v produkování emocí. Ale neskutečně efektivnější v proměně člověka k jeho vlastní svobodě. Věřím, že totéž platí i pro umění a obecně pro proměnu společnosti.

Divadelní hra se znásilňujícím Ježíšem tak ukazuje především jedno: Jak daleko jsme se minuli s pochopením hloubky, významu a křehkosti skutečné svobody a naší vlastní zodpovědnosti za své chování, která je jejím jediným nástrojem. Jakkoli si to do názvů divadelních festivalů a grantových žádostí můžeme honosně napsat, reálnou praxí vytváříme smutný opak této proklamované svobody: radikalizaci, neporozumění, hysterii a vztek na obou stranách pomyslné barikády.