Uložení ostatků faráře z Číhoště Josefa Toufara, ke kterému došlo v neděli 12. července, je symbolická záležitost, která ukazuje, v jak zrůdném režimu jsme žili.

Osud kněze Toufara připomíná, jak pomatené je myšlení těch, kdo tehdejší poměry systému řízeného komunistickou stranou hájí. Nemusí to být přímo obhajoba, stačí zpochybňování pojmu totalitní a požadavek, aby se zkoumala takzvaná každodennost, tedy třeba kolik traktorů se vyrobilo a kolik panelových bytů postavilo. Kdyby dnes někdo přišel s tím, že je třeba prozkoumat, kolik prázdninových pobytů organizoval nacistický režim, ťukali by si všichni na hlavu.
Toufar byl obyčejný člověk, který nic neprovedl. Pokud jde o charakter takzvaného číhošťského zázraku, tedy že se nad oltářem začal pohybovat dřevěný křížek, nikdy se nejspíš nedozvíme, jak to bylo. Zázrak se dokázat nedá. Kněz Toufar by to jako podvod neudělal a Stb si dávala pozor, aby nezanechala stop. Přece jen jsme se dozvěděli dost o tom, jak si počíná moc, když chce zničit obyčejného člověka. Proto je případ kněze Toufara a jeho připomínka dnes něčím důležitým.
Připomíná nám to i jeden další aspekt, totiž že totalitní režimy mají takovou povahu, že jim nelze snadno uniknout. Některé lidi pronásledují za to, že jsou odpůrci, jiné ale jen za to, že patří k nějaké skupině, která se jim nelíbí. Živnostníci, duchovní, skauti, soukromí rolníci, příslušníci menšin, ti všichni končili často ve vězení, kde mnozí přišli o zdraví nebo o život, protože režim si z nich nepřátele vyrobil na základě svých fantastických spekulací.
Proto si nemáme nikdy myslet, že když se někomu bere svoboda, tak to u toho skončí. Totalita je jako kyselina, nakonec chce rozleptat všechno bez rozdílu. Minulost není nikdy jen minulost.