Konec září je již po staletí neodmyslitelně spojen s osobností přemyslovského knížete a patrona české země – svatého Václava.

Svatováclavská tradice patří k milníkům, které provázejí prakticky celé dějiny naší země. Stojí u kořenů české státnosti, setkáváme se s ní v průběhu středověku a svou podobu jí vtiskly i různé etapy naší novodobé historie. Zvláště v těžkých dobách z ní naši předkové čerpali posilu a inspiraci pro svůj život.
Obraz svatého Václava je na pečetích zemského soudu i pražské univerzity. Před světcovou sochou byly v roce 1848 formulovány české státoprávní požadavky a v roce 1918 čtena zpráva o vyhlášení československé samostatnosti. I v novodobé historii se kolem sochy sv. Václava na Václavském náměstí scházeli lidé v dramatických okamžicích, například v roce 1968 nebo 1989. Václavova památka je v povědomí naší veřejnosti stále živá.

Svatému Václavovi patří čestné místo v zástupu těch, které nazýváme patrony české země. Již sama skutečnost, že se na knížete Václava nezapomnělo ani po více než tisícovce let, svědčí o tom, že byl osobností mimořádného významu. Rozhodně překročil horizont své doby a položil dobré, hluboce ukotvené základy naší země, na nichž můžeme dále stavět i na prahu jedenadvacátého století. Právě z těchto důvodů je jeho svátek – 28. září – v kalendáři vyznačen červenou barvou, jako Státní svátek a Den české státnosti.

Na samý konec měsíce září připadá zároveň i jedno z nejsmutnějších výročí naší novodobé historie. V noci z 29. na 30. září 1938 byla v Mnichově podepsána tzv. Mnichovská dohoda neboli Mnichovský diktát.
Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se tehdy dohodli, že Československo musí do 10. října odstoupit svá pohraniční území obývaná převážně německy hovořícím obyvatelstvem Německé říši. Zástupci československé strany byli sice přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni.
Mnichovská dohoda znamenala vyvrcholení Hitlerových snah rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy.

Dodnes je tento akt odstrašujícím příkladem appeasementu, neboli politiky ústupků a smiřování za každou cenu. Za pozitivní poučení z této smutné události můžeme snad označit fakt, že dodnes slouží jako příklad selhání demokracie tváří v tvář diktátorství a totalitě.