101. výročí vzniku samostatného Československa
Co se nám vybaví, když se vysloví datum 28. října, které je v našich kalendářích zvýrazněno jinou barvou? Odpověď nalezneme snadno. Je u něho napsáno „Státní svátek – Den vzniku samostatného československého státu“.
Pamatuji se na vyprávění své babičky, narozené v roce 1899. Vzpomínala, jak jako malé dítě se školou vítala císaře pána při jedné jeho návštěvě Prahy. Vzpomínala, jak kynul z kočáru rukou v bílé rukavičce a na hlavě měl vojenskou čepici s velikým „fedrpušem“, jak babička říkávala.
Pak vypukla První světová válka a babička vyprávěla, jak se v Praze začali objevovat váleční invalidé a stále narůstající počet žebráků, kteří prosili o kousek chleba. V té době moje babička dospívala. Zajímala se o dění kolem sebe a ani ne jako dvacetiletá začala schovávat noviny a zajímavé články. A tak jsem si já, po více než 50ti letech mohl s odstupem času doplňovat informace, které nám přes ideologické síto cedila tehdejší škola. Národní listy z října 1918 mám stále doma, stejně jako řadu novin z pozdějších let.
A tak jsem se z autentických zdrojů dozvídal o konci staleté monarchie a zrození zcela nového samostatného československého státu. Dozvídal jsem se o nadšení, které tuto dobu provázelo. Byla to doba plná očekávání, nadějí a velkolepých plánů do budoucna. Mnohé se také začaly slibně realizovat. Avšak mnohé z nich nikoli.
Bouřlivé nadšení ze vzniku nového státu, které bylo velmi upřímné v Čechách a na Moravě, mělo poněkud jiný charakter na Slovensku a v pohraničních oblastech, které byly obývané převážně německy hovořícím obyvatelstvem. Také tyto dva národy, spolu s Maďary na jižním Slovensku, Rusíny na Podkarpatské Rusi a Poláky na Těšínsku, se staly občany Československé republiky.
Československo bylo mnohonárodnostním státem. A dovolím si říci, že jestli mladá republika převzala nějaké neblahé dědictví ze staré monarchie, byla to právě ne zcela dobře zvládnutá národnostní politika. Vzrůstající nacionalismus začal zatěžovat společenskou atmosféru již v druhé polovině 19. století. A to byla pouhá mírná předehra k výbuchu nacionalistických vášní, ke kterému došlo ve 30. a 40. letech, především díky politice Adolfa Hitlera v sousedním Německu. Právě nenávistná expanzivní politika tohoto muže přerušila po pouhých 20ti letech nadějeplný rozvoj mladého československého státu. A pozdější vývoj ukázal, že se v něm bohužel ani Slováci ani Němci, ale ani Maďaři a Poláci necítili tak úplně jako ve svém.
Strašné válečné utrpení způsobilo vzájemný rozchod Čechů a jejich českých, moravských a slezských sousedů německého jazyka po bezmála tisícovce let společných dějin. A po dalších 50ti letech se s námi rozhodli rozloučit i Slováci. Je to jen náhoda? Je to snad dobře nebo se někde stala chyba? Já si myslím, že se o náhodu nejedná. V dějinách má vše své příčiny a následky. A následky dějinných otřesů první poloviny 20. století jsou vskutku nemalé. Dostáváme se z nich dodnes a ne zcela úspěšně se nám to vždy daří.
V těchto dnech vzpomínáme 101. výročí vzniku republiky v atmosféře svobody, hospodářské prosperity a bezpečí. Po bezmála 85ti letech se již samostatné republiky Česká a Slovenská staly opět součástí širokého mnohonárodnostního celku – Evropské Unie. Není to cesta zpět? Určitě není! V čase není cesta zpět možná. Ale rozhodně bychom neměli zapomínat na své dějinné zkušenosti. Neměli bychom zapomínat, že Evropa nikdy nebyla a ani nemůže být jiná než rozmanitá a mnohonárodnostní. To neznamená nechat rozplynout vlastní specifickou identitu v tomto multinacionálním moři. Znamená to snažit se budovat jednotu v mnohosti. Vždyť i Stvořitel miluje barevné louky plné různorodých květů. To jen člověk vysazuje monokultury, které sice rychle vyrostou, ale také rychle umírají.
Je jistě dobře prožívat výročí založení samostatného československého státu s oprávněnou hrdostí na náš specifický přínos světu. Ale ne víc, než jako krásný kamínek vložený do srdce mozaiky společného evropského domu.
Pamatuji se na vyprávění své babičky, narozené v roce 1899. Vzpomínala, jak jako malé dítě se školou vítala císaře pána při jedné jeho návštěvě Prahy. Vzpomínala, jak kynul z kočáru rukou v bílé rukavičce a na hlavě měl vojenskou čepici s velikým „fedrpušem“, jak babička říkávala.
Pak vypukla První světová válka a babička vyprávěla, jak se v Praze začali objevovat váleční invalidé a stále narůstající počet žebráků, kteří prosili o kousek chleba. V té době moje babička dospívala. Zajímala se o dění kolem sebe a ani ne jako dvacetiletá začala schovávat noviny a zajímavé články. A tak jsem si já, po více než 50ti letech mohl s odstupem času doplňovat informace, které nám přes ideologické síto cedila tehdejší škola. Národní listy z října 1918 mám stále doma, stejně jako řadu novin z pozdějších let.
A tak jsem se z autentických zdrojů dozvídal o konci staleté monarchie a zrození zcela nového samostatného československého státu. Dozvídal jsem se o nadšení, které tuto dobu provázelo. Byla to doba plná očekávání, nadějí a velkolepých plánů do budoucna. Mnohé se také začaly slibně realizovat. Avšak mnohé z nich nikoli.
Bouřlivé nadšení ze vzniku nového státu, které bylo velmi upřímné v Čechách a na Moravě, mělo poněkud jiný charakter na Slovensku a v pohraničních oblastech, které byly obývané převážně německy hovořícím obyvatelstvem. Také tyto dva národy, spolu s Maďary na jižním Slovensku, Rusíny na Podkarpatské Rusi a Poláky na Těšínsku, se staly občany Československé republiky.
Československo bylo mnohonárodnostním státem. A dovolím si říci, že jestli mladá republika převzala nějaké neblahé dědictví ze staré monarchie, byla to právě ne zcela dobře zvládnutá národnostní politika. Vzrůstající nacionalismus začal zatěžovat společenskou atmosféru již v druhé polovině 19. století. A to byla pouhá mírná předehra k výbuchu nacionalistických vášní, ke kterému došlo ve 30. a 40. letech, především díky politice Adolfa Hitlera v sousedním Německu. Právě nenávistná expanzivní politika tohoto muže přerušila po pouhých 20ti letech nadějeplný rozvoj mladého československého státu. A pozdější vývoj ukázal, že se v něm bohužel ani Slováci ani Němci, ale ani Maďaři a Poláci necítili tak úplně jako ve svém.
Strašné válečné utrpení způsobilo vzájemný rozchod Čechů a jejich českých, moravských a slezských sousedů německého jazyka po bezmála tisícovce let společných dějin. A po dalších 50ti letech se s námi rozhodli rozloučit i Slováci. Je to jen náhoda? Je to snad dobře nebo se někde stala chyba? Já si myslím, že se o náhodu nejedná. V dějinách má vše své příčiny a následky. A následky dějinných otřesů první poloviny 20. století jsou vskutku nemalé. Dostáváme se z nich dodnes a ne zcela úspěšně se nám to vždy daří.
V těchto dnech vzpomínáme 101. výročí vzniku republiky v atmosféře svobody, hospodářské prosperity a bezpečí. Po bezmála 85ti letech se již samostatné republiky Česká a Slovenská staly opět součástí širokého mnohonárodnostního celku – Evropské Unie. Není to cesta zpět? Určitě není! V čase není cesta zpět možná. Ale rozhodně bychom neměli zapomínat na své dějinné zkušenosti. Neměli bychom zapomínat, že Evropa nikdy nebyla a ani nemůže být jiná než rozmanitá a mnohonárodnostní. To neznamená nechat rozplynout vlastní specifickou identitu v tomto multinacionálním moři. Znamená to snažit se budovat jednotu v mnohosti. Vždyť i Stvořitel miluje barevné louky plné různorodých květů. To jen člověk vysazuje monokultury, které sice rychle vyrostou, ale také rychle umírají.
Je jistě dobře prožívat výročí založení samostatného československého státu s oprávněnou hrdostí na náš specifický přínos světu. Ale ne víc, než jako krásný kamínek vložený do srdce mozaiky společného evropského domu.