Před 30 lety pukly okovy komunismu a klec, ve které jsme byli nuceni žít, se otevřela.

V minulých dnech si po 30 letech mnozí křesťané děkovnou poutí do Říma připomněli nezapomenutelné okamžiky, kdy papež Jan Pavel II. zapsal českou princeznu Anežku Přemyslovnu do seznamu svatých.

12. listopad 1989 byl vyvrcholením velkého očekávání, které křesťané v tehdejším Československu prožívali už nejméně od ledna 1989, kdy začaly větší demonstrace a vření ve společnosti. Národ měl už dost komunistických lží a přetvářky. Ve vzduchu bylo tušení, že k něčemu musí dojít, že se už už musí odehrát střet s tehdejší politickou mocí. Do toho se náhle vyskytla možnost vyjet do Říma, setkat se s prvním slovanským papežem, být přítomni události, která se očekávala po staletí. Anežčino svatořečení bylo mohutnou vzpruhou a výzvou k mobilizaci svých vnitřních sil.

A pak přišla agonie nenáviděného režimu, který po dlouhá desetiletí dusil jakýkoliv projev života občanské společnosti, včetně jejího duchovního rozměru. Z hory se uvolnil kámen a diktatura stojící již tenkrát na hliněných nohou se zhroutila.
Někteří z vás si jistě vzpomenou na nezapomenutelnou děkovnou bohoslužbu v pražské katedrále, v sobotu 25. listopadu 1989, která se stala manifestací úcty k duchovním hodnotám národa. Slavnostní mši, které se zúčastnily desetitisíce poutníků z celého Československa, tehdy celebroval pražský arcibiskup, devadesátiletý kardinál František Tomášek.

Odpolední pražská manifestace, uspořádaná téhož dne na Letenské pláni, na níž se sešlo asi ¾ miliónů lidí, byla pokračováním probuzení a vzedmutí národa. Z úst dnešního pražského světícího biskupa Václava Malého při ní zazněla Modlitba Páně - Otčenáš, kterou opakovali i lidé, kteří její slova už jen s obtížemi lovili zapadlá hluboko ze své paměti. Právem mohly jedny tehdejší noviny napsat výstižný titulek „Můžeš být hrdá na svůj lid, Anežko česká“.

Uplynulo 30 let. Co všechno se za tu dobu změnilo? Děti tehdy narozené vstoupily na svou vlastní dráhu životem. Naše země je členem vojenských a hospodářsko-politických aliancí, kterým vděčíme za sedmdesátileté období míru, prosperity a stability v Evropě. Můžeme svobodně cestovat, psát a vyjadřovat svůj názor na cokoli. Zvykli jsme si na mnoho věcí, které se ještě před 30 lety zdály nedosažitelnými.
Rozšířila se také ale skepse a pasivita. Objevují se i názory, které zpochybňují správnost naší polistopadové cesty a západní orientace. Někteří z nás pokukují po autoritářském Rusku či se dokonce jezdí učit "stabilizovat společnost" do komunisty dosud ovládané Číny.

Platí ještě onen citovaný novinový titulek z doby sametové revoluce? Měli bychom se pevně držet svých hodnot a tradic, z nichž naše země přes tisíc let vyrůstá. Ani ve 21. století totiž nikdo nic lepšího nevymyslel.