Měsíc únor je poznamenán výročím, které se temným písmem zapsalo do našich novodobých dějin.

Letos je tomu již 72 let od doby, kdy se komunisté chopili moci v tehdejším Československu. My pamětníci si dobře vzpomínáme na oslavy tzv. Vítězného února v dobách před Listopadem 1989. Okna se povinně zdobila rudými praporky, na veřejných budovách byla vyvěšována budovatelská hesla o úspěších socialismu a komunistické budoucnosti. Organizovaly se schůze a shromáždění. Pracující povinně přijímali závazky o zvýšeném plnění plánu. Lid se nadirigovaně radoval nad politikou komunistické strany, která neváhala vložit i do samotné ústavy země článek o své tzv. vedoucí úloze ve společnosti. Jedna tehdejší anekdota výstižně říkala, že zatímco lid radostně buduje socialismus a hrdinně překonává všechny obtíže, lidi na to většinou se...

Lidé raději utíkali na své víkendové chalupy, kde trávili volný čas podle svých představ a ve svém soukromí si vytvářeli alternativní svět bez budovatelských hesel a hrdinů socialistické práce. Zatímco reálně socialistický režim dštil až do svého neslavného konce oheň a síru na západní nesocialistický svět, lidé zaplňovali interiéry svých domovů a chalup právě západními produkty, ke kterým se snažili dostat prostřednictvím sítě obchodů se zahraničním zbožím Tuzex. Ač ideálem nového socialistického člověka měl být dělník či rolník s rádiovkou na hlavě, oblečený do montérek a radostně plnící nebo ještě lépe překračující plán, snem většiny mladých lidí tehdejší doby byly americké džíny, žvýkačky a západní hudba.

Na první pohled by se mohlo zdát, že život za socialismu byl vlastně legrace, a pokud se někdo nestavěl režimu přímo na odpor, mohl si v soukromí žít vcelku spokojený život. Ono to tak jednoduché samozřejmě nebylo. Především v první polovině svého čtyřicetiletého trvání stál socialismus dost lidských životů utracených v lágrech, uranových dolech i na popravištích. Ještě v 80. letech umírali lidé u ostnatých drátů naší jihozápadní hranice, protože jim komunistický režim násilím zabraňoval odejít do svobodného světa. Poúnorový režim se dostal k moci násilím a násilím se u moci také držel. Tzv. znárodnění nebylo nic jiného než obrovská loupež majetku nashromážděného generacemi předků v předchozích staletích. To, že lidé nemuseli přímo platit lékaře, školu a mnohdy ani byty, je sice pravda, ale samozřejmě, že někdo to všechno platit musel. Tyto důležité záležitosti byly financovány ze státního rozpočtu, který na to prostě přestal mít. Režim v 80. letech ekonomicky zkrachoval. Nestačil mu dech v konkurenci se svobodným světem západních demokracií a zhroutil se jako domeček z karet.

Již přes 30 let žijeme ve svobodné demokratické společnosti. Domovní důvěrníci, milicionáři, oslavy Vítězného února, to všechno odešlo do dějin. I my se ale potýkáme s řadou vážných problémů. Nevíme si rady s mnoha věcmi. Jsme to však my sami, kdo především při svobodných volbách rozhoduje o vlastní budoucnosti. Politická scéna podle volebních výsledků pak také vypadá.